Velká pocta potkala chebskou herečku Radmilu Urbanovou. Dostala se do širší nominace na cenu Thálie. Jde o úspěch, neboť komise cen Thálie zvládne zhlédnout jen menší část české a moravské divadelní produkce, navíc širší nominace znamená výběr osmi nejúspěšnějších umělkyň a umělců v každé kategorii (činohra, balet, opera, opereta a muzikál). Působí v Západočeském divadle Cheb již dvacet let a je matkou dvou dětí.

Co znamená pro herečku z Chebu dostat se do širší nominace na Thálii?

Pro herečku je to určitě ocenění a pro oblastní herečku ještě větší ocenění, že si jí někdo všimne. Pokud tedy nejezdí na castingy a na konkurzy.

Dotkne se to také nějak chebského divadla?

Určitě, protože myslím, že veřejnost se tuto novinu dozví a třeba to lidi ještě víc přitáhne do divadla.

V poslední době se mi zdá, že lidé začali divadlo navštěvovat více…

Začali, určitě. Myslím, že Zdeněk Bartoš (umělecký šéf divadla – pozn. redakce) s Martou Ljubkovou (dramaturgyně – pozn. redakce) vymýšlejí překrásné dramaturgické plány a dobře se s nimi spolupracuje.

Není to třeba i proto, že se divadlo představuje lidem i jinak, než jen na jevišti?

Je to možné. Diváci mají rádi známé tváře. Je to třeba případ i Petra Konáše (nová postava v Ordinaci v Růžové zahradě – pozn. redakce).

Co pro vás osobně znamená divadlo?

Pro mě je to srdeční záležitost, zajímavá práce, která mě baví. Já jsem vždy divadlo dělat chtěla a myslím si, že to je takové povolání, kde má člověk pocit, že může někoho oslovit nebo k něčemu přispět.

Kdy jste se rozhodla jít k divadlu? Nebo jste už od dětství tíhla k ´prknům, co znamenají svět´?

Já jsem spíš milovala filmy, nicméně pak jsem začala chodit na dramaťák a vlastně opravdovou práci v divadle jsem si tehdy nedovedla představit. Ten náš dramatický kroužek byl takový netypický, ale pro divadlo jsem se rozhodla docela brzy a strašně jsem po tom toužila. Když jsem se pak dostala do Chebu, což byla moje první divadelní zkušenost, tak jsem byla moc překvapená, jak je to jiné oproti představám.

Jak to tak přijde, že se člověk dostane do divadla?

Já jsem přijela na konkurz. Jsem z Písku a moje kamarádka Romana Julinová z Písku, která vystudovala konzervatoř, pracovala tady v divadle a dala mi vědět, že odchází jedna paní na mateřskou, takže bych mohla přijet na konkurz. Tak jsem přijela a už jsem tu zůstala.

Byla vám k něčemu zkušenost z dramaťáku?

Neměla jsem tu pravou divadelní zkušenost, ale v tom kroužku nás paní učitelka krásně naučila rozvíjet tvořivost a představivost.

Prý jste nevytíženější herečka v chebském divadle…

Ne, všechny jsme vytížené. I když konec minulé sezóny a začátek letošní jsem měla velmi krásný. Byly to hry Krajní meze, Terasa, Pane, vy jste vdova… Jsem naprosto spokojená.

Zmínila jste hru Pane, vy jste vdova. Porovnáváte hru s filmovou předlohou?

To ne. Pokud po nás opravdu někdo nechce, abychom to dělali podobně, což se nestává, tak ne. Ani se nedíváme na filmové verze. Člověk se potom bojí, aby to nebylo stejné. Někdy se člověk neubrání, ale myslím, že nikdo to nedělá úmyslně.

A neporovnávají třeba diváci?

To si myslím, že ano. Mě se ale stalo poprvé u této hry, že je tak všeobecně známá. Ale nesetkala jsem se se špatnými reakcemi.

Jak vlastně vypadá život herce?

Šíleně (smích). Život herce je krásný, protože většinou nemusí moc brzy vstávat, zkoušky máme od půl desáté, což je pro mě ideální. Člověk nemá pevný časový rozvrh. Chodí se dopoledne, pak večer, občas se to posune na odpoledne, občas se jede na zájezd. Pro svobodného člověka je to krásný bohémský život.

Berete děti do divadla?

Beru, od malička. Myslím, že mají rády divadlo. Dcera obzvlášť. Strašně ráda chodí a zhlédne představení třeba i několikrát za sebou. Chodila do divadla už ve dvou letech. Netíhne k němu ale tak, že by ho chtěla hrát. Zato syn není až tak vděčný divák, ale chodí na dramaťák (smích).

Děti bývají nejupřímnější kritici…

Musím říct, že mé děti jsou na mě strašně hodné. Jen jednou, když jsem hrála zlou, měly výhrady typu, že taková přeci nejsem.

Trpíte trémou ještě po těch letech?

Strašně, možná ještě větší.

Kdy víc? Před domácím publikem nebo na zájezdu?

Nejvíc mám trému před lidmi, které znám.

Představte nám hru, díky které jste získala širší nominaci na Thálii…

Krajní meze jsou o skutečném zážitku, o napadení ve vlastním domě, o znásilnění. Nejedná se ale konkrétně o to. Spíš jak se k tomu staví lidé. Je tam i pohled napadené ženy, je tam pohled ženy, která už znásilněná byla a zamlčela to, a je tam pohled další ženy, která věří v právní systém. Tak se tam mele téma násilník – oběť, neustále se obrací a nakonec vás tak znejistí, že nakonec nevíte, kdo je oběť a kdo násilník. Závěr nechává autor na divákovi.

Nechávají taková témata něco uvnitř herce?

Myslíte, jestli s tím pocitem jdete ještě domů? To se mi děje hlavně při zkoušení, ale myslím, že to k tomu patří, protože když se ta role tvoří, tak nad ní musíte přemýšlet. To nejde po zkoušení odejít domů a pustit to z hlavy. Potom při představeních už si to domů neberu. Pak si člověk sedne a hlavu si vyčistí.