Kliknutím zvětšíteSlavnostní vernisáží, která se odehraje 2. března od 17 hodin, zahájí v Galerii výtvarného umění Cheb (GAVU), zajímavá výstava Richard Štipl: Plato's revenge.
"Autor se sice narodil v roce 1968 ve Šternberku, záhy však odešel s rodiči do Kanady, kde vystudoval akademii Ontario College of Art v Torontu a úspěšně se prosadil na mezinárodní scéně,“ informovala Barbora Dúcka z GAVU. „Na začátku 90. let se na čas vrátil do Šterneberku a podílel se na organizaci sympozií současného umění. Richard Štipl se před časem natrvalo usadil v Praze a také se vrátil k malbě, která tvoří základ chebské výstavy.“
Nejvíce se však prosadil hyperrealistickými kolorovanými sochami, které se v GAVU (v Malé galerii) také objeví. Expozice potrvá do 1. května 2011.
Richard Štipl: PLATO’S REVENGE
Když se v roce 2005 objevila v časopise Art&Antique zpráva o výstavě Baroque and Neo-Baroque, The Hell of the Beautiful v Centru současného umění v Salamance, ilustrovala ji fotografie sochy Richarda Stipla. Skutečnost, že z mnoha hvězd výstavy byla vybrána reprodukce právě českého autora, však byla zcela náhodná: u nás ho totiž nikdo za Čecha nepovažoval, což dokládal i chybějící háček v jeho jménu.
Richard Štipl se narodil v roce 1968 v moravském Šternberku. Když mu bylo jedenáct let, tak s rodiči emigroval do Kanady, kde vystudoval akademii Ontario College of Art v Torontu. Od roku 1992 se úspěšně prosazuje na mezinárodní umělecké scéně jak svými autorskými výstavami v New Yorku nebo Mexico City, tak účastí na prestižních veletrzích v Londýně, Basileji, Paříži či v Tokiu. U nás se Štipl stává známým až v posledních letech.
Hned po svém absolutoriu se Richard Štipl vydal na cestu po Evropě a na čas se dokonce vrátil do rodného Šternberka, kde se podílel na dvou ročnících výtvarných sympozií v tamním augustiniánském klášteře. Poté se vrátil do Kanady, kde začal malovat obrazy, v nichž věrný přepis reality dováděl na hranici přeludnosti (cyklus Sofasets) a které mu přinesly první významnější úspěchy. Někdy kolem roku 2000 se cítí být unaven svou malbou a začíná se věnovat sochařství. Námětem jeho soch mu bylo jeho vlastní tělo. Vytvořil sérii drobných sochařských autoportrétů v kolorované hlíně, z nichž každý zobrazoval jeho tvář v jiném výrazu nebo spíše šklebu. V tomto duchu pak pokračoval dále: z hlav se postupně stala poprsí, pak „polopostavy“ a nakonec celé postavy.
Němou řeč grimas obohatily výrazné postoje a gesta. Všechny jeho sochy byly nejen zbaveny ošacení, ale také veškerého tělesného ochlupení! Tyto práce mu přinesly velký úspěch a vyvolaly tím ještě větší zájem o něj a jeho dílo. Po tomto úspěchu se opět vrátil k malbě, která vykazuje podobné znaky jako jeho sochařská instalace, je založena na realistickém zobrazení, které je však posunuté do imaginativní sféry. Ve své malbě, tak jako u soch, se obrací ke Goyovi.
Příkladem je obrazový cyklus Capriccio z roku 2008. Dva obrazy, které také budou vystaveny, jsou těmto obrazům velmi podobné: jsou laděny do odstínů fialové barvy a vyvolávají katastrofickou náladu. Velmi impozantní je také velikost těchto obrazů, dosahují třímetrové šířky. Do své malby také zapojuje prostorový prvek. Malba souvisle přechází v třírozměrný model reality (jako je to např. u Maroldova lipanského panoramatu). Později Štipl iluzi i barvu opouští a maluje sépií na stříbrný podklad, který připomíná perokresbu.
Když se v roce 2005 objevila v časopise Art&Antique zpráva o výstavě Baroque and Neo-Baroque, The Hell of the Beautiful v Centru současného umění v Salamance, ilustrovala ji fotografie sochy Richarda Stipla. Skutečnost, že z mnoha hvězd výstavy byla vybrána reprodukce právě českého autora, však byla zcela náhodná: u nás ho totiž nikdo za Čecha nepovažoval, což dokládal i chybějící háček v jeho jménu.
Richard Štipl se narodil v roce 1968 v moravském Šternberku. Když mu bylo jedenáct let, tak s rodiči emigroval do Kanady, kde vystudoval akademii Ontario College of Art v Torontu. Od roku 1992 se úspěšně prosazuje na mezinárodní umělecké scéně jak svými autorskými výstavami v New Yorku nebo Mexico City, tak účastí na prestižních veletrzích v Londýně, Basileji, Paříži či v Tokiu. U nás se Štipl stává známým až v posledních letech.
Hned po svém absolutoriu se Richard Štipl vydal na cestu po Evropě a na čas se dokonce vrátil do rodného Šternberka, kde se podílel na dvou ročnících výtvarných sympozií v tamním augustiniánském klášteře. Poté se vrátil do Kanady, kde začal malovat obrazy, v nichž věrný přepis reality dováděl na hranici přeludnosti (cyklus Sofasets) a které mu přinesly první významnější úspěchy. Někdy kolem roku 2000 se cítí být unaven svou malbou a začíná se věnovat sochařství. Námětem jeho soch mu bylo jeho vlastní tělo. Vytvořil sérii drobných sochařských autoportrétů v kolorované hlíně, z nichž každý zobrazoval jeho tvář v jiném výrazu nebo spíše šklebu. V tomto duchu pak pokračoval dále: z hlav se postupně stala poprsí, pak „polopostavy“ a nakonec celé postavy.
Němou řeč grimas obohatily výrazné postoje a gesta. Všechny jeho sochy byly nejen zbaveny ošacení, ale také veškerého tělesného ochlupení! Tyto práce mu přinesly velký úspěch a vyvolaly tím ještě větší zájem o něj a jeho dílo. Po tomto úspěchu se opět vrátil k malbě, která vykazuje podobné znaky jako jeho sochařská instalace, je založena na realistickém zobrazení, které je však posunuté do imaginativní sféry. Ve své malbě, tak jako u soch, se obrací ke Goyovi.
Příkladem je obrazový cyklus Capriccio z roku 2008. Dva obrazy, které také budou vystaveny, jsou těmto obrazům velmi podobné: jsou laděny do odstínů fialové barvy a vyvolávají katastrofickou náladu. Velmi impozantní je také velikost těchto obrazů, dosahují třímetrové šířky. Do své malby také zapojuje prostorový prvek. Malba souvisle přechází v třírozměrný model reality (jako je to např. u Maroldova lipanského panoramatu). Později Štipl iluzi i barvu opouští a maluje sépií na stříbrný podklad, který připomíná perokresbu.
7
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
