Minuta ticha jako předehra fotbalového utkání mezi Unionem Cheb a Jiskrou Aš. Ostřílení fotbaloví chuligáni, ultras vytvářející na stadionu atmosféru, i obyčejní fanoušci, ti všichni měli v očích slzy. Tentokrát se za ně nikdo nestyděl.

Chebský kotel se v sobotu oděl do černé barvy a nezvykle se zaplnil. V rohu sektoru, pod fotografií mladého muže, hořely svíčky, nechyběla fotbalová šála. Asi osmdesátka fanoušků chebského Unionu a zástupců spřáteleného Baníku Ostrava přišla uctít památku svého kamaráda, který se minulou neděli rozhodl ukončit svůj život.

Po minutě ticha vzplály bengálské ohně, první poločas se ale nefandilo, ve druhém již znělo tradiční skandování, tentokrát neobyčejně tvrdé, a bez přestávky.

O týden dříve ještě třiadvacetiletý, věčně dobře naladěný, Martin „Máca“ Ouřada podporoval svými hlasivkami svůj oblíbený klub v prestižním zápase v Sokolově. Po utkání se radoval z výhry Unionu. Nic v jeho tváři nenasvědčovalo blížící se tragedii.

V neděli v časných ranních hodinách vyprovodil svého kamaráda na vlak. Poté se rozhodl skoncovat se svým životem. Oblíbený mladý muž, s širokým úsměvem na tváři, který byl vždycky ochoten poskytnout svému okolí pomocnou ruku. A stejně tak mohl o pomoc žádat.

Osudný den si však našel čas být sám. A bohužel, jeho pokus odejít z tohoto světa se mu podařil. „Proč?“ Ptá se teď nevěřícně početný zástup jeho kamarádů, z nichž se teď mnozí snaží najít zpětně moment, ve kterém mohli změnit tento tragický osud. Vleklé pod povrchem schované osobní problémy, nebo náhlý zkrat? Ať tak či onak, kritický okamžik se již nedá vrátit.

Památka na Martina ale zůstane navždy hluboko zaryta v myslích zdrcené rodiny a přátel. Srdcím všech teď bude trvat dlouho, než bolest vyprší. „Máco, nikdy nezapomeneme,“ zní svorně z tábora fanoušků tam někam nahoru…