VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Historii připomíná už jen několik fragmentů

Plesná - Kromě Plesné se kroniky zmiňují i o Lomničce, Vackově a Smrčině

1.12.2008
SDÍLEJ:

Lomnička na staré pohledniciFoto:

K přilehlým obcím Plesné patří Lomnička, Vackov a Smrčina. Z bohaté historie těchto obcí uvádíme několik řádek. Historii ze záznamů Okresního archivu v Chebu poskládal dohromady Pavel Sýkora.

Lomnička

Tam, kde se kříží stará cesta vedoucí z Lubů do Skalné s cestou spojující Plesnou a Nový Kostel, leží místo na úpatí pohoří, jehož kamení se v dřívějších dobách ke stavbě lámalo, odtud název Lomnička pochází. Jsou to tvrdé, houževnaté kameny, mnohem pevnější a použitelnější než ona „líná skála“, která od Smrčiny přes Vackov až po Luby v hloubce tkví a nepoužitelná jest. V některých lomech, obzvláště u „Muckhäusel“, dosahoval tento černý pískovec zvláštního lesku, neboť obsahoval železnou rudu. Historické okamžiky života v obci nám dnes již pouze připomíná několik fragmentů. Dominantou vísky je římskokatolický kostel, postavený roku 1883 při cestě do Vackova, dále obecní a na okraji cesty do Velkého Luhu židovský hřbitov. Tato dnes družstevníky z budovatelských let zničená památka měla podle záznamů Okresního archivu v Chebu pocházet z roku 1895, kdy zde byla založena židovská obec a postavena modlitebna. Desítky povalených a zarostlých náhrobků však vypovídají, že tělesné schránky židovských obyvatel Lomničky, Skalné, Lubů, Nového Kostela a Velkého Luhu zde leží ještě déle, anebo byly místo nich na památku zasazeny samotné náhrobky.
V souvislosti s Lomničkou se v poslední době mluví zejména o opravě místního kostela a chystané výstavě. Obyvatelé obce se pustili do záchrany historické památky a dílo se jim daří. Vernisáž výstavy a koncert se zde bude konat 27. prosince od 15 hodin, kostelík se následně stane dějištěm mnoha kulturních akcí.

Smrčina

V listině z roku 1185, jíž převzal papež Lucius ochranu nad takzvaným Lubským újezdem, je vedle Vackova (Wazechinruth - Watzkenreuth) jmenován Rupretisgruen (Ruprechtsgrün), který ležel přibližně na území dnešní Smrčiny a který je v listině opata Erchenbrechta z Waldsassenu z r. 1199 uváděn jako „Ruprechsgrun“. Když roku 1348 Rüdiger ze Sparnecku koupil Lubský újezd, byly jeho součástí také „Grun“ a „Dokigrune“ (zaniklý Trockengrün). Církevně a nábožensky spadala Smrčina až do r. 1444 pod Klinghart, později pod Frauenreuth a od r. 1692 do roku 1850 pod Neukirchen. Po přerozdělení obcí přešla Smrčina i s Vackovem znovu k farnosti Schönbach – Luby. Až do poloviny 19. století byla Smrčina čistě selskou vsí. S růstem výroby hudebních nástrojů v Lubech a textilní výroby v Plesné rostla také domácí i tovární výroba. V místech soutoku potoků Hennebach a Rüederbach byl už v roce 1700 postaven mlýn „Grünmühle“ (Zelený mlýn). Byla to jednoduchá dřevěná stavba bez hrázdění. Do roku 1880 tu stála také pila. V roce 1900 zde dobře prosperovala pekárna, která zanikla roku 1930. Na Hannabachu (Hennebachu) pramenily dvě oblíbené kyselky, jedna 300 metrů nad Zeleným mlýnem, druhá 300 metrů pod ním. U jedné z kyselek vyrostl dřevěný přístřešek, aby si lidé měli kam sednout, když čekají, až jim nateče voda. Pramen je hojně využíván i dnes.

Vackov

V listině z roku 1154 je poprvé zmíněn statek „Waczegenruth“, když ho jeho tehdejší majitel, urozený Friedrich von Rothenburg, se všemi příslušenstvími, právy a svobodami prodal klášteru Waldsassen. V chebské „Urgichtenbuch“ je v roce 1578 Vackov zmíněn v souvislosti s výslechem Lorence Adlera. Přiznal, že mimo jiné ve Vackově u Lubů Uhlovi půl pytle obilí a osm pecnů chleba ukradl. Vackov patřil do roku 1444 k farnosti Klinghart (Křižovatka), pak k Lubům a roku 1697 byl přidělen k nově zřízené farnosti Neukirchen (Nový Kostel). 1895 přešel s konečnou platností opět k farnosti Luby. Vackovská místní kronika byla bohužel zničena. Vackov, Smrčina a Flussberk měli společný dobrovolný hasičský sbor, střelecký spolek, zemědělský spolek, společnost pro elektrifikaci a spolek Raiffeisen.

Slavný rodák

Isaac Mayer Weiss, narozen v březnu 1819 v Lomničce, rabín a židovský reformátor.

Isaac byl velmi nadaný syn Leo Weisse. Od r. 1835 studoval v ješivě rabína Arona Kornfelda v Golčově Jeníkově. Vzdělání ukončil na univerzitách v Praze a pak i ve Vídni. Jeho učitelské začátky vedou do dnes již zaniklé vsi Lučina u Domažlic. Ve věku 23 let byl uznán rabínským tribunálem bet din (složený ze tří významných a učených mužů: Solomon Judah Rappaport, Samuel Freund a Ephraim Loeb Teweles) za rabbiho. V roce 1844 se Isaac Mayer Weiss oženil a narodil se mu chlapec. V té době ale měla židovská komunita ve východní Evropě problémy, které vedly Weisse k ohlédnutí po zemi neomezených možností, Americe. Ve 40. letech působili v chudém pohraničí agenti, kteří tamní obyvatele přemlouvali k vystěhování do Ameriky, jež potřebovala nové osídlence.

Isaac Mayer Weiss s rodinou opustil Evropu na jaře 1846. Jeho loď přistála 27. července u amerických břehů v New Yorku. Hned nato si změnil jméno na Wise. Začal svoje rabínské působení v Albany ve státě New York, ale s nevelkým úspěchem. Wise byl reformátor, zavedl při bohoslužbě, kterou zkrátil, varhany a dovolil přístup žen na místa doposud vyhrazená pouze mužům. Některé změny tamní ortodoxní Židé neodmítli, ale Wise narazil při zdánlivě podružné věci. Svátek přijetí mladého hocha za muže, tzv. bar micvu, chtěl nahradit pouhým konfirmačním obřadem. Když je 13letý hoch poprvé vyvolán ke čtení tóry v synagoze, znamená to pro rodinu velký svátek a na ten si nedali židovští občané Albany sáhnout. Wise byl nakonec nucen uchýlit se se svými přiznivci v r. 1854 do Cincinnati v Ohiu, jež se mu stalo novým domovem. Tady jej přijali vlídně a zdá se, že právě zdejší bohatá, ale jinak ve víře spíše vlažnější komunita, mu umožnila takový kariérní růst. Wiseovo reformní pojetí jim bylo blízké, podporovali jej vlivem i penězi a právě díky tomu se význam místního rabína zvolna šířil po území celých Spojených států. Podpořily jej vlivné židovské finanční kruhy v New Yorku, Bostonu i jinde a úspěch se dostavil. Rabín Isaac Mayer Weiss je ve Spojených státech nejznámějším českým Židem a paradoxně tak patří k nejslavnějším reprezentantům české kultury a tradice v této zemi.

(Pavel Sýkora)

Autor: Nataša Šmatová

1.12.2008 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Ilustrační foto

Zastávka bude počítat, kolik projede cyklistů

Ilustrační foto.

Domov je ve špatném stavu, čeká ho rekonstrukce

Nehod výrazně přibylo, jejich obětí naštěstí ne

Karlovarský kraj - Bezmála o dvě stovky dopravních nehod více než vloni vyšetřovali policisté v Karlovarském kraji od ledna do července. Nárůstu počtu bouraček naštěstí neodpovídal počet usmrcených lidí.

Supervýhodná nabídka? Pět tipů, jak nenaletět při zhodnocování peněz

I relativně nízká finanční gramotnost Čechů může za to, že čas od času skočíme na „supervýhodnou“ nabídku zhodnocení peněz, která se nakonec promění v totální fiasko. Pokud byste rádi investovali svoje úspory, nevynechejte následující tipy. 

Památkáři protestují proti demolici keramky

Karlovy Vary - Co mají společného Císařské lázně, Střední umělecká škola (původně keramická škola) a krajská Galerie umění v Karlových Varech? Jde o stavby, které buď čekají na náročnou opravu, nebo na demolici či na přestěhování.

Nekonečná jízda kapely Pestalozzi začala před 30 lety

Loket – Mezi muzikanty, kteří při koncertu v loketském amfiteátru podpořili karlovarské hokejisty, byli i Pestalozzi. Kapela, která s přestávkami hraje už třicet let.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení