Obec za poslední roky získala zelenou stuhu za péči o životní prostředí, oranžovou stuhu za společenský život, oranžovou stuhu za spolupráci zemědělských subjektů a obce.

„Za to jsem poděkovala nejen našim zemědělcům, ale dík patří hlavně pozemkovému úřadu,“ uvedla starostka Tří Seker Dagmar Strnadová. „My jsme tady rozjeli komplexní pozemkové úpravy, jejichž smyslem je zpřístupnit krajinu zemědělskému obhospodařování, vrátit cesty, které tam kdysi existovaly, zabránit erozi vodní i větrné, vysazovat biokoridory. Vycházeli jsme z historických map, aby se do té krajiny vrátilo to, co tam bylo, a to maximálně,“ řekla starostka. „Nás nejvíc zajímá polní cestní síť, která je budována pro zemědělskou techniku, ale my jí budeme samozřejmě využívat a už ji využíváme jako cyklotrasy, stezky pro pěší, pro koně a zároveň tam vracíme historické křížky, odpočívadla, to, co tam kdysi bylo.“ V loňském roce obec nechala udělat repliku Božích muk. Ta se ale nedala dát na původní místo, takže stojí uvnitř obce. „Je to první vlaštovka těch drobných sakrálních stavbiček, které se nám vracejí zpátky,“ poznamenala starostka.

„Máme žádost na tři křížky, které by se měly vrátit k budovaným cestám, pak dojde na kapličky, jen doufám, že to nikdo nerozbije a nebo neukradne.“
S vandalstvím jako takovým ve Třech Sekerách problém není. „Ale stalo se, že už nám jeden pomník v Plánské Huti před lety ukradli, také nám ukradli sochu Jana Nepomuckého, která byla u vodoteče v Tachovské Huti, ta už je také opravená, ale určitě to nedosahuje rozměrů jako ve velkoměstě konstatovala starostka.

Lidé si více všímají a drží pohromadě. „Myslím, že máme výhodu, že tady nedocházelo k velké migraci lidí, kteří po válce přišli a zase odešli. Tři Sekery jsou výjimečné tím, že sem se po druhé světové válce vrátili reemigranti, což byli potomci českých bratří, tedy těch, kteří museli pro svou víru utéci ze zemí českých. I moji předci odešli do Slezska. Moji rodiče se narodili oba dva v Husinci. A tito lidé reagovali na výzvu prezidenta Beneše a dosídlovali pohraničí. To nebyli zlatokopové, byli to lidé, kteří tady dodneška žijí,“ uzavřela.

(Nataša Šmatová)