Šok a naprosté překvapení. Tak hodnotí po čtyřiceti letech srpen 1968 pamětníci. Vstup armád varšavské smlouvy do Československa nikdo nečekal.

„20. srpna před půlnocí jsem se vracel přes Pomezí ze služební cesty do západoněmeckého Silberbachu. Všude byl klid,“ vzpomínal na srpnové události roku 1968 Josef Merta z Chebu. Tehdy zastával funkci okresního velitele sboru dobrovolných hasičů na Chebsku.
Zprávy o invazi nebral vážně. „Známí z Německa mne přesvědčovali, ať se nevracím, že k nám přijdou Rusové. Tvrdil jsem jim, že se něco takového nemůže stát. Měl jsem ty zprávy za nějakou velkou dezinformační akci,“ dodal Merta. Ranní vysílání rozhlasu ho ale přesvědčilo o opaku. Dvě hodiny po půlnoci se objevily první informace, že přes hranice k nám vtrhli vojáci několika zemí Varšavské smlouvy.
„Na velitelství hasičů jsme okamžitě otevřeli obálky, ve kterých jsme měli rozkazy pro mimořádné události. Podle těchto plánů jsme se pak řídili,“ poznamenal Merta. Jedním z prvních úkolů, které hasiči dostali, bylo zpřístupnit rozmnožovací stroje. Ty byly v tehdejší době uložené v nepřístupných prostorách. Hasiči tak stříhali zámky, aby se k nim lidé mohli dostat.

Díky tomu se tak mohly v ulicích měst na Chebsku objevit první letáky nebo mimořádná vydání tehdejších novinových titulů.
Jedním z nich byl i Současník, který začala vydávat skupina Chebanů.
„Cyklostyl, na kterém jsme Současník tiskli, jsme měli schovaný v loutkovém divadle,“ zavzpomínal na srpen 1968 Václav Hora, který byl jedním z jeho vydavatelů.
Současník vozili do okolních obcí a měst. Pro kolportéry bylo jeho roznášení nebezpečné. „Přivezl jsem ho i do Vojtanova celníkům. Ti tam stávkovali a nikoho neodbavovali. Na celnici bylo plno Rusů. Když si všimli, co máme naložené v autě, tak jsme museli rychle pryč. Pronásledovali nás, ale naštěstí nechytili,“ popsal své srpnové zkušenosti Hora.

Podle něj se tehdy lidé semkli v odporu proti okupaci a všemožně si pomáhali. „Když nám došel papír, tak nám ho lidé nosili do Špalíčku. Velký balík nám přinesl i jeden z chebských prokurátorů,“ uvedl Hora. Ne každý ale vystoupil nějakým způsobem proti okupantům. „Ráno 21. srpna jsem se jel podívat, jestli se dá přes Pomezí dostat do Německa. Ve čtyři hodiny ráno už Rusové obsazovali budou hlavní pošty na náměstí a nějaký Čech jim dělal průvodce,“ povzdechl si Hora.

Proti cizím vojskům se postavili v Chebu příslušníci průzkumného praporu, který sídlil v kasárnách Julia Fučíka na Zlatém vrchu.
„Pět nebo šest týdnů se k nám žádný cizí voják nedostal. Vjezdy do kasáren jsme zatarasili auty naloženými štěrkem a obrněným transportérem. Spali jsme s nabitými zbraněmi u postelí,“ řekl Jaroslav Šabata, který u průzkumníků absolvoval svou povinnou dvouletou vojenskou službu. Velitelé jednotky odmítali jakýmkoliv způsobem s okupačními vojsky komunikovat. Navíc radiovozy praporu pomáhaly šířit do éteru na Chebsku vysílání plzeňského rozhlasu. Za své chování v srpnu 1968 byla později řada důstojníků jednotky potrestána. „Byli to skvělí a stateční chlapi. Věděli, že na své jednání mohou doplatit, a přes to to udělali,“ poznamenal Šabata.

„Ráno 21. srpna jsme nikdo nevěděli, co se děje. Byl jsem pět týdnů ženatý a dostali jsme byt v Lubech. Přes Horní Luby se k nám hrnuli Rusové a Němci.“ Tak vzpomíná na srpen 68 Milan Plíhal z Lubů.