Trest domácího vězení v chebském regionu na svou vlastní kůži zažívají tři odsouzení. Tři muži, kteří mohou chodit do zaměstnání a zůstali se svými blízkými místo pobytu za branami věznice. Přesto však někteří hodnotí domácí vězení jako přísnější trest než pobyt za mřížemi.

„První trest domácího vězení byl v Karlovarském kraji uložený právě na Chebsku v září minulého roku,“ uvedl Milan Morava z chebské Probační a mediační služby (PMS), která domácí vězně kontroluje. Podle Moravy nemůže být k domácímu vězení odsouzen každý pachatel. „Trest může být uložen pouze pachateli přečinu, jinými slovy méně závažného trestného činu. Úkolem PMS je navíc na základě pověření soudu předem zmapovat situaci konkrétního obžalovaného a posoudit, zda splňuje podmínky pro uložení takového trestu.“

Předností domácího vězení je například to, že odsouzený může stále chodit do svého zaměstnání. „To umožňuje, aby si dál vydělával na živobytí a navíc plnil různé povinnosti, jako třeba splácel náhradu škody z trestné činnosti či hradil výživné.“ Podle jeho slov rovněž za půl roku trestu domácího vězení ušetří stát okolo 160 tisíc korun, které by stál pobyt odsouzeného ve vězení.

A jak vlastně takový trest vypadá?

„Domácí vězení spočívá v tom, že se odsouzený musí zdržovat ve svém obydlí po dobu, kterou stanoví soud,“ popisoval probační úředník. „V praxi je to nejčastěji mezi 20. hodinou a 5. hodinou ranní, o víkendech a státních svátcích celý den.“

Úředníci jej pak mohou kontrolovat i několikrát denně. Stejně tak i povinnosti, které odsouzeným uloží soud, jako třeba zákaz konzumace alkoholu.

Že je domácí vězení skutečně trestem, dokládá výrok jednoho z domácích vězňů z Chebska. Může srovnávat. Už absolvoval i pobyt za mřížemi. „Tam jsem pod zámkem a mohu jen to, co mi dovolí. Doma zamčený nejsem, ale mám přímo pod nosem všechno, co vlastně nemohu.“