Téměř dvacet let pořádá manažer chebského gymnázia Miroslav Stulák zájezdy za osobnostmi sportovního, kulturního či politického života. Jubilejní 100. zájezd do Prahy se uskutečnil 22. března 2007. Po delší době se setkání uskutečnilo vproslulém pražském hotelu Evropa (v prvorepublikové ninulosti „Šroubek) na Václavském náměstí.
Prvním hostem jubilejního zájezdu byl Leoš Mareš. Rodák zBerouna, který ve svých 18 letech přišel do Cheb studovat vysokou školu ekonomickou. Hned se studentů zeptal, zda jsou vChebu stále bary a hospody, kterénavštěvoval on se svými kamarády. „Začínal jsem jako moderátor rádia Egrensis. Poté jsem objížděl diskotéky po celé zemi. Nelíbilo se mi, že někteří moderátoři tam u toho jen stojí a pouští lidem písničky. Proto jsem si vroce 1998 napsal svoji první písničku, kterou jsem jim pouštěl. Po určité době mě oslovilo hudební vydavatelství, zda bych nechtěl natočit desku.“ Nejoblíbenější muž televize Nova pro rok 2006 byl tehdy svým triumfem překvapen. „Loni jsem se vtéto anketě umístil na 18. místě. Takže samotná nominace byla pro mě velikým překvapením.“
 
Leoš Mareš je také držitelem ceny TýTý pro nejoblíbenějšího moderátora zábavných pořadů (Eso, Česko hledá SuperStar). Navíc se stal objevem a skokanem roku vanketě Český slavík. Přesto se ale nepovažuje za zpěváka, nýbrž za moderátora. „Tři roky jsem už nezpíval. Měl jsem už několik nabídek knatočení nové desky od hudebního vydavatelství, ale natočení jedné desky je pro mě běh na dlouhou trať.“ Ve volném čase si rád poslechne písničky Michala Davida, či Hložka sKotvaldem.
Druhým hostem, který přijal naše pozvání, byl filmový a divadelní herec Saša Rašilov. Mladý herec se věnuje také dabingu a také vtéto práci je velmi úspěšný, daboval např. legendární animované postavičky – Mickey Mouse. Zejména vpočátcích jeho herecké kariéry mu bylo vmédiích často připomínáno, že je vnukem slavného filmového herce. „Bylo to velké břemeno nést jméno slavného předka. Když jsem se hlásil na konzervatoř, každý mě sním hned chtěl srovnávat. Nedá se před tím utéct, pouze prací je potřeba tuhle kvalitu potvrdit.“ Diváci ho mohli na televizních obrazovkách vidět především vSamotářích a Rodinných poutech.
 
„V poutech jsem nastupoval po roce, tedy do druhé řady. Domnívám se, že latinskoamerické telenovely vsoučasné době vypadly zmódy. Lidem došlo, že je lepší sledovat všední problémy „Honzy a Marušky.“ Než se ale objevil vRodinných poutech, mohli jsme se sním potkávat vPrima jízdě. Ačkoliv je Saša Rašilov pod křídly Národního divadla, často hostuje i vDejvickém divadle, divadle Na Zábradlí či divadle Komedie. Vsoučasné době hraje např. roliChlestakova vGogolově Revizoru. Také nám prozradil, že nemá rád dětské role. „Režiséři dělají zdětí cvičené opičky. Velmi dobře znám tento pocit dítěte, které ani pořádně neví, která bije.“
Třetím hostem bylJiří Stránský. Prozaik, básník, filmový a televizní scénárista, dramatik. Politický vězeň, jenž dlouhá léta nesměl nic publikovat. „Bylo mi 21 let, když jsem si měl jít na deset let sednout do vězení. Vté době jsem měl holku, která mi řekla, že stojí při mě a počká, až mě pustí. Po osmi letech jsem se sní oženil.“ Jiří Stránský je autorem románu Zdivočelá země, který byl později zfilmován. „Stejně jako hlavní hrdina Tonda Maděra, i já mám rád koně. Dokonce jsem chtěl být jako malý kluk sedlákem. Ale protože jsem si pořád vymýšlel nějaké příběhy, začal jsem si je psát. „Navíc když jste zavřenej vjedný cele sčlověkem 24 hodin denně, tak vám začne vyprávět příběhy. Já jsem si je začal zapisovat. I zde, mezi vámi jsoumiliony příběhů.“

Po polední přestávce mezi nás zavítal Miroslav Januš. Několikanásobný mistr světa a Evropy ve střelbě na běžící terč. Střelba na běžící terč byla na olympijských hrách vAténách vyřazena, proto se už vPekingu neobjeví. Ne každý se může pochlubit tím, že se čtyřikrát zúčastnil olympijských her. Jeho maximem byla bronzová medaile vAtlantě 1996. „Dobří soupeři byli zcelého světa, ale především zRuska a zČíny. Tyto země mají velkou základnu.“ Nejraději má evropské olympiády. Vaří tam jídla, který má rád. „Na druhou stranu vSydney a Atlantě jsem si mohl při aklimatizaci prohlédnout památky a i organizačně byly tyto hry lepší.

Pokud se neblíží nějaký důležitý závod, jeho trénink začíná v8. hodin. Nastřílí 100 až 150 ran a potom přijde čas na fyzickou přípravu. Odpoledne jde střílet znova. „Někteří závodníci nastřílejí za den i 300 ran, já však dávám přednost kvalitě před kvantitou.“ Jeho práce se stala zároveň i jeho koníčkem, ve volném čase se totiž věnuje myslivosti. Studenty zajímalo, zda vzhledem ktomu, že střílí na pohyblivý terč, nedostal nabídku od policie, aby se stal odstřelovačem. Kvůli své rodině ale tuto nabídku odmítl. O počítačových hrách si myslí, že pokud si hráči uvědomí, že se jedná pouze o hru, nemá nic proti střílečkám.

Jako čtvrtý si pro nás našel ve svém nabitém programu čas ministr spravedlnosti vlády České republiky JUDr. Jiří Pospíšil. Vystudoval prestižní plzeňské gymnázium na Mikulášském náměstí. Přestože je poměrně mladý, podařilo se mu již získat patřičný respekt, a to i u opozice. Sám sebe ale hodnotit nechce. „Od toho jsou voliči,“ dodal. Být ministrem spravedlnosti znamená: řízení úřadu, kde pracují stovky úředníků, komunikace se soudy, vysvětlovat veřejnosti, co ji zajímá, a být vkontaktu smédii. Velice důležité jsou také kontakty sministry ostatních států. „Kladu důraz na zahraniční cesty především na návštěvy našich sousedů.“
 
Během vyšetřování každé kauzy ctí presumpce neviny. Je jedno, jestli se jedná o kauzu Kájínek, Čunek, katarský princ nebo jinou. Podle jeho názoru je počet soudců vČeské republice dostatečný soudci. „Na deset milionů obyvatel připadá 3000 soudců. Soudci si musí vprvní řadě uvědomit, že zde jsou pro veřejnost. Na otázku, zda souhlasí svybudováním americké základny odpověděl: „Základna by měla být postavena na Rokycansku, tedy vmém kraji. Přesto si myslím, že bychom měli vyjít vstříc americké straně.
Posledním hostem toho zájezdu byl lékař- virolog MUDr. Dimitrij Slonim. Lékař, který v50. a 60. letech pomohl zachránit životy tisíců dětí tím, že společně se svým spolupracovníkem využil nejnovější poznatky vboji proti dětské obrně. „30% dětí, které onemocněly touto nemocí, ji mělo do konce života!“ Vroce 1953 přišla epidemie. Již za čtyři roky měla přijít další. Američtí vědci zjistili, že lidské buňky jsou podobné těm opičím. Proto začalo velmi drahé experimentování tohoto polyviru na opicích. „Můj spolupracovník Žáček měl na starosti imunitu buňky. Já zase tkáňovou kulturu a očkovací látky. Vroce 1957 jsme tedy koupili asi 2000 vakcín zKanady a přidali jsme kní naši vakcínu. Když se tato imunizace obrny osvědčila, rozběhla se velkovýroba této látky.
 
Od roku 1960 se začali očkovat děti vrozmezí od 2 měsíců až do 15 let.Malé množství vakcín nám půjčil také Sovětský svaz. Případy dětské obrny začali razantně ubývat.“ Každé očkování má sice své vedlejší účinky, ale 99% dětí bylo očkováno. „I přesto jsme chtěli tento virus zcela vymýtit. Což se nám nakonec podařilo.“ Dimitrij Slonim se již jako student gymnázia věnoval problematice mikrobů, ale na protilátkách začal pracovat od svých 33 let. Byl u toho, když se vynalezla tzv. hexa-vakcína. (Tato vakcína chrání děti proti: záškrtu, tetanu, dávivému kašli, žloutence typu B, obrně a zánětu mozkových blan). Vzávěru setkání několik přítomných studentů spontánně poděkovali MUDr. Slonimovi za zajímané a poutavé vyprávění, což lékaře-virologa velmi potěšilo. Byl dojat.