Pokud chce někdo nevidomému nabídnout pomoc, je dobré se nejprve zeptat, zda o ni dotyčný vůbec stojí. Hlavně je důležité mluvit a nevyhýbat se třeba slovu vidět.
„Protože jsme nevidomí, někteří, neříkám, že všichni, se vyhýbají slovu vidět, aby se nás nějak nedotkli. Ale my jej užíváme normálně. Mezi námi výraz podívej se znamená si sáhnout,“ říká nevidomá učitelka hudby Hana Miklóšová z Aše. Deníku neodmítla odpovědět na pár otázek.
Hani, jaký je vlastně život nevidomého? Dejme tomu, že má v cestě překážky, závěje či hromady sněhu…
Když jdu s vodícím psem, je to paráda. Tedy paráda. Překážka je to vždycky a pes musí vymyslet, kudy z toho vyjde. Někdy je to tak, že se podaří závěj obejít, že má pes kudy, někdy je ta závěj taková, že to nejde. V takovém případě pro psa existuje povel ´vyveď´ a já to nechávám na něm, musí to nějak zvládnout. Když vyvést nemůže, vrátíme se a obejdeme to jinudy a nebo, pokud se dá, klidně ji i přeskočíme. Pak jdeme tam, kde pes může najít třeba i úzkou cestu. To mi dá najevo, nacpe se přede mně a tím pádem jdu za ním. Je to do jisté míry i stresová situace pro nás obě, občas je nutné psa navést povelem doleva nebo vpravo a pak uvidíme.
Když má tedy člověk psa, je to lepší. Ale co když má jen bílou hůl?
Sníh pro nevidomého, který jde jen s holí, je velký problém. S holí se musí každý nevidomý soustředit mnohem víc než se psem. Musí vědět, kolem čeho jde, kde je jaký chodník, kde se přechází. Mě třeba pomůže najít konec chodníku pes. Najít konec chodníku, když je zasypaný, je problém. Zejména, když se hůl do sněhu zapichuje. V takovém případě se dá lehce zabloudit.
Co když opravdu nevíš, jak dál?
V takovém případě jdu a snažím se najít záchytný bod a spoléhám na to, že někoho potkám a zeptám se nebo se vrátím, odkud jsem vyšla. Problém je i u přechodů pro chodce, i když jsou označené body, ale pod sněhem nejsou vidět. Dá se ale orientovat podle okolních zvuků, aut, obchodů, záleží na situaci, ve které se právě nacházím. Sníh ale tlumí zvuky a zhoršuje orientaci sluchem.