Dnes již pětadvacetiletá Veronika Kohoutová z Mariánských Lázní se v devíti letech začala zajímat o koně. Chodila do kroužku, kde se o ně učila starat. Dnes sama chová koně se jménem Poderoso, kterého se jí podařilo zachránit před smrtí, která mu hrozila kvůli různým zraněním.
Od devíti letech jste se dostala do kontaktu s koňmi. Do té doby jste se o ně nezajímala?
Zajímala jsem se o ně, ale nebylo to pravidelně. Občas jsem se na nich jela projet. Ale v podstatě jsem si chtěla koně koupit domů. Problémem však bylo to, že jsem pro něj neměla stáj. A tak jsem o tom jen mlčky snila.
Koně přesto dnes vlastníte. Jak jste se k němu dostala?
To bylo přes jednoho známého, který koně trénoval. Ten mi pověděl o jednom koni, který utrpěl několik zranění a řekl mi, že se uvažuje o jeho utracení. Mě toho zvířete bylo líto a tak jsem řekla, že nechci aby ho zvěrolékař utratil. Nakonec jsem se ho tedy ujala.
A co se tomu koni vlastně stalo? To byl tak nemocný, že ho lidé chtěli utratit?Jednalo se o to, že kůň dostal infekci do oka. Ta se mu tam dostala z bakterií ze sena. Nikdo si toho však nevšiml a kůň se dál účastnil různých závodů. nakonec se mu z této infekce vytvořil zánět v hlavě. Poté musel jít na operaci. Od té doby měl jedno oko slabší a špatně na něj viděl. Majitel koně uvažoval o utracení, ke kterému nakonec nedošlo. Poté kůň nastoupil do dalšího závodu a to se mu taktéž stalo osudným. Žokej, který na něm jel, byl totiž natolik ze závodu unešený, že koně špatně navedl na překážku a kůň i žokej upadli. Poderoso si vyrazil dech. Nakonec však vše dopadlo dobře. Ale přesto majitelé stále uvažovali o jeho utracení. Nakonec z tohoto plánu sešlo. Poslední ránou, která se koni stala, bylo, když se mu podařilo vypíchnout si oko větví stromu. Přestože prodělal operaci, má i druhé oko slabší. Majitelé již definitivně rozhodli o jeho usmrcení.
Takže Poderoso unikl smrti celkem třikrát? Jak se to nakonec povedlo?
Zachránit se ho podařilo úplnou náhodou. Jeho majitel věděl o tom, že se o koně zajímám. A proto mě kontaktoval a nabídl mi Poderosa jako dárek. Nechtěl totiž, aby ho veterinář utratil. S tím jsem samozřejmě souhlasila a vydala jsem se s koněm setkat.
A jak ´schůzka´ dopadla?Velice dobře. S Poderosem jsme si hned padli do oka. Choval se přirozeně, nebyl ve stresu, když jsem u něj byla, a tak jsem s darováním souhlasila.
Jaká situace poté následovala? Co všechno jste musela zařídit?Hlavně jsem musela vybudovat stáj a připravit pro koně podmínky. Proto jsem kontaktovala mariánskolázeňskou radnici. Požádala jsem je o uvolnění nějakého pozemku, na kterém bych mohla stáj vybudovat. Oni mi vyhověli a přidělili mi kousek plochy v Mariánských Lázních. Začala jsem shánět materiál na stavbu. Koně jsem mezitím umístila do sportovní stáje. No a spolu s rodinou jsme se vrhli na výstavbu přístřešku pro koně. Podařilo se nám celý objekt postavit během dvou měsíců.
To je docela rychlost. Jak se tam dnes kůň cítí? Zvykl si?Nyní tam má Poderoso připraveny všechny podmínky, které pro svůj život potřebuje. Krmím ho dvakrát denně. A jednou denně se na něm projedu. Kůň už si celkem zvykl a nemá s bydlením žádné problémy.
Potřebuje Poderoso nějaké zvláštní zacházení?
Vcelku ano. Potřebuje rozhodně mírnější zacházení, než měl dosud. Tímto bych chtěla poděkovat mé rodině, dětem v sousedství a hlavně bývalému majiteli za pomoc a příjemnou spolupráci.