Veřejnost se snaží nevidomým pomoci. Není lhostejná. Ale najdou se i odstrašující případy, kdy sestra v oční ambulanci nevěděla, jak má nevidomou osobu dovést do vedlejší ordinace. Přesně takové závěry vyšly z besedy zrakově handicapovaných, která se odehrála při chebském Regionálním setkání držitelů vodicích psů.

Program si užilo osm vodicích psů a několik desítek nevidomých i jejich přátel. „Dva čtyřnozí pomocníci přijeli z Karlových Varů, dva z Mariánských Lázní, dva z Chebu a po jednom z Aše a Kynšperka," upřesnil nevidomý Emil Miklóš z Mariánských Lázní a dodal, že kromě skvělého testování schopnosti souhry vodicích a psů a jejich ´páníčků´ došlo i na důležitou výměnu zkušeností. Z té vyplývá, že ostatní občané obvykle chtějí zrakově postiženým pomoci. Mnohdy však vlastně nevědí jak.

„Přestože i my v různých organizacích děláme osvětu na školách či na různých veřejných akcích, tak je to asi stále málo. V našem případě stačí mnohdy i jen to, že nevidomého oslovíte, zda pomoc potřebuje, či ne. Posléze stačí nabídnout rámě. Nevidomý se zavěsí a pak už jdou plynule spolu. Občas se nám stává, hlavně při přecházení silnice, že nás najednou někdo popadne a vleče nás před sebou vpřed," otřásl se nelibostí a dodal, že na očním dokonce sestřička nevěděla, jak nevidomého dovést k lékaři na vyšetření do vedlejší ordinace!

Postoj veřejnosti vůči zdravotně handicapovaným se určitě v mnohém zlepšil. „Je to díky různým osvětovým akcím, přednáškám na školách. Občas něco proběhne i v médiích," vyjádřil se nevidomý senior Vlastimil Smolík z Mariánských Lázní. „Dnes je nás naštěstí vidět i více na veřejnosti, a to díky mnoha pomůckám, které usnadňují samostatný pohyb či orientaci. Mezi nimi lze jmenovat vodicí psy, hlasové orientační majáčky, ozvučené terminály, dopravní prostředky, navigační systémy, a tak se můžeme snáze pohybovat sami, bez cizí pomoci," pochvaloval si. Navíc prý je mnohdy na lidech poznat, že si z osvětových akcí odnesli užitečné a praktické informace, a tak snáze komunikují.

Co vzkazují nevidomí ostatním, vidoucím občanům? „Nemusí se bát nás oslovit. Vždyť jsme lidé jako oni, pouze nevidíme! Stačí jen přirozeně oslovit a pomoc buď nevidomá osoba přijme, či ne. Pokud odmítne, je to tak, že nevidomý trasu dobře zná, a tak si vystačí sám," vysvětloval Emil Miklóš. „Horší je to tam, kde dojde k neplánovanému výkopu chodníku či silnice, je tam třeba nové lešení. Pak už může dojít k úrazu, v tomto případě jsme rádi, když nás na takovou skutečnost veřejnost upozorní. Rádi přivítáme pomoc například na vlakovém nádraží, kdy nevíme, odkud náš vlak odjíždí, z jakého nástupiště či na které straně nástupiště stojí vlak. Ani nevíte, jakým problémem nevidomého je vyhledat tlačítko pro automatické otevírání dveří. Při chůzi s vodicím psem se nám často stává, že nám lidé při jeho výkonu buď našeho psa hladí, nebo nechávají volně pobíhat svého pejska, který tak vyrušuje vodicího psa, který má za úkol dojít do určeného cíle," sdělil Emil Miklóš.