VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Pamětníci vzpomínají na srpen 1968

CHEBSKO - Přidány další fotografie a vzpomínky pamětníků událostí ze srpna 1968

12.8.2008 20
SDÍLEJ:

Srpen 1968.Foto: Foto: repro Deník

Zajímavé a mnohdy unikátní materiály z našeho okresu budeme zveřejňovat v novinách i na tomto místě. Pokud máte doma dobové fotografie zachycující události roku 1968, rádi je otiskneme. Stačí se spojit s naší redakcí.

„Rusové nás považovali za provokatéry,“ vzpomíná bývalý pohraničník z Ašska

Tak jako mnoho mladých 19 letých kluků jsem i já narukoval 31. července 1967 do Chebu k brigádě Pohraniční stráže. Na 26 měsíců. Po šesti týdnech výcviku v přijímači a kursu řidičů u praporu v Aši jsem byl přeřazen na druhou pohraniční rotu „Pastviny“ jako řidič gazu (osmimístné terénní vozidlo), se kterým se plnily různé úkoly, jako zásobování roty, rozvoz hlídek, výjezdy poplachových a pátracích skupin, odvoz důstojníků na porady a podobně.
Vzpomínám si na moje první setkání s vojáky tehdejšího Sovětského svazu. Stalo se tak v den, kdy jsme byli vojsky „Varšavské smlouvy“ obsazeni.
V úterý 20. srpna 1968 jsem dostal tak zvané „hraniční volno“ (volno s vycházkou v délce 24 hodin). Byla to náhrada za neděle a bylo jich pět do měsíce. Na vycházku jsme šli do Hranic u Aše, kde jsme v hostinci „Praha“ popíjeli pivo. Debata se točila tak asi jako vždy – o děvčatech, o civilu, prostě o všem možném tak, jak to u piva v hostinci bývá.

Okolo jedné hodiny po půlnoci pro nás přijel druhý řidič gazu s čerstvým absolventem Martínkem s rozkazem „okamžitě přerušit vycházku a vrátit se na pohraniční rotu“.
Po příjezdu na rotu jsem dostal rozkaz svážet důstojníky. Velitelem vozu byl určen podporučík František Legát a jeli jsme pro velitele roty kapitána Oldřicha Medka, který bydlel ve Studánce asi 2 km od roty. Toho jsme dovezli během několika minut. Velitel čety nadpraporčík Urbánek a velitel hospodářského družstva, výstroje a výzbroje rotmistr Josef Bolina bydleli s rodinami asi 300 metrů daleko v tak zvaných „finských domcích“, pro ty došel dozorčí roty.

Službu dozorčího důstojníka roty měl v ten den kapitán Josef Peka – zástupce velitele roty a pracovník pro věci politické. Zbývalo dovézt na rotu pouze kynologa rotmistra Aloise Mrvíka, který bydlel asi 20 km od roty, a tak jsme pro něj vyrazili.
Za Aší jsme jeli směr Vernéřov-Mokřiny, ale doma nebyl, a tak jsme po zanechání vzkazu manželce pokračovali v jízdě po hlavní silnici Františkovy Lázně – Aš na křižovatku, která je asi 1 km od místa, kde byla šestá pohraniční rotou „Žďár“.
Asi 100 metrů před hranicí této křižovatky jsme byli zastaveni dvěma vojáky se samopaly a v cizích uniformách. Nejdříve jsme nevěděli, o co jde, v záři reflektorů jsem viděl na křižovatce těžkou vojenskou techniku a pohyb mnoha vojáků. Jeden přistoupil k autu, druhý jej zajišťoval, byli jsme požádáni o předložení dokladů.

Voják mluvil rusky. Já jako řidič jsem měl vojenskou knížku stále u sebe, ale podporučík Legát u sebe doklady neměl. Po chvilce dohadování a vysvětlování jeden z Rusů došel na křižovatku a vrátil se s důstojníkem sovětské armády. Něco si před námi v tichosti povídali, potom si sovětský důstojník rozepnul levou náprsní kapsu a moji vojenskou knížku si do ní zasunul. Nakázal nám sjet ze silnice do příkopu, něco řekl jednomu vojákovi (asi aby nás hlídal) a s tím druhým odešel zpět na křižovatku.

Stáli jsme v příkopu v dost nepohodlné poloze téměř dvě hodiny (asi od 02:30 do 04:30 hodin), před námi ozbrojený ruský voják se samopalem. Neříkám, že na nás mířil, řemen samopalu měl na pravém rameni, hlaveň směřovala šikmo směrem k nám, ale byla skloněna k zemi.
Tak jako při všech akcích na pohraniční rotě jsme byli také ozbrojeni, já jsem měl samopal se dvěma zásobníky po dvaceti ostrých nábojích a podporučík Legát měl škorpiona se třiceti ostrými náboji. Nevím, jestli si sovětští vojáci všimli, že jsme ozbrojeni, asi to vůbec nevěděli. Do auta se nedívali, já jsem ani neotevřel dveře.

Z chebské brigády jeli naši důstojníci na prapor do Aše a byli na jmenované křižovatce také zastaveni. Proběhla kontrola dokladů a tam si onen sovětský důstojník na nás vzpomněl, přivedl je k nám a oni potvrdili, že k nim patříme, mně byla vrácena vojenská knížka a bylo nám umožněno odjet zpět na naši pohraniční rotu.

Mysleli jsme, že probíhá nějaké cvičení vojsk „Varšavské smlouvy“, až ráno jsme se dozvěděli, co se vlastně stalo a že sovětská vojska na Ašsko přijela přes hranice z bývalé NDR, takové byly i informace od našich důstojníků. Psal se 21. srpen 1968. Až později jsem se dozvěděl, že nás dva měli sovětští vojáci za provokatéry díky tomu, že podporučík Legát neměl s sebou doklady.

Později jsem vídával tyto vojáky s technikou u silnice v nezáviděníhodné situaci. Neměli týlové zásobování, neměli se kde umýt, neměli dostatek jídla. Tak to vypadalo alespoň v prvních dnech po 21. srpnu. Asi tak po týdnu došlo údajně k postřílení mladého dobytka (do 10 kusů) v okolí Házlova. Zbytky mrtvých dobytčat se svezly na šestou pohraniční rotu „Žďár“, kde byla mimo jiné i chovná stanice psů, a odtud se maso odváželo na jednotlivé pohraniční roty pro psy.

Naši pohraniční rotu sovětská vojska neobsadila, ostraha hranic probíhala stejným způsobem jako předtím.
Říkalo se, že davy lidí procházejí státní hranici směrem na západ. To nevím, jestli to tak někde skutečně bylo, u naší roty rozhodně ne.
Někteří o rok starší vojáci od nás z roty byli v té době na řádné dovolené. V září 1968 měli jít do civilu a když se vraceli z dovolené, vezli si s sebou civilní oblečení. Někteří o toto oblečení při kontrolách v Praze na nádraží přišli, byli považováni za provokatéry v uniformách. Z dovolené se vrátili se zpožděním několika dnů a někteří z nich odcházeli do civilu ve vojenském oblečení.

Kdykoliv můj pohled spočine na mé vojenské knížce, kdykoliv ji vezmu do ruky, vždy mi to připomene srpnové události roku 1968 včetně části noci nad ránem strávené na křižovatce před Aší a setkání se sovětskými vojáky v prvních okamžicích obsazení naší vlasti.
Snad ještě žijí důstojníci pastvinské pohraniční roty, určitě žijí i kamarádi z vojny na rotě, určitě žijí i pamětníci z Ašska, kteří mohou mé vzpomínky na 21. srpen 1968 potvrdit. Třeba se mi ozvou, a proto uvádím celou svou adresu: ⋌Milan Jelenčiak
Pšov 13, 364 52 Žlutice

Drželi jsme spolu

Hned v dalších dnech, 22. a 23. srpna 1968, se u Hlavní pošty v Karlových Varech, kde se konala velká shromáždění lidí s tranzistory u ucha a lidí lačnících po informacích, začaly objevovat plakáty. Některé byly vtipné, jiné obhroublé, prostě každý se chtěl k tomuto hanebnému činu ze strany Varšavské smlouvy nějak vyjádřit. Nejhorší bylo, když kolem nás projížděly tanky východoněmecké armády a jejich vojáci a důstojníci měli podobné (ne-li skoro stejné) uniformy jako ti, co nás obsadili na začátku války. Mnoho lidí si na to ještě pamatovalo, a tak se od Skleněného paláce až k poště neslo obrovské „FUJ“!

Mezi kinem Čas a poštou se objevil také velký plakát, na kterém byly vyobrazeny ruské tanky, jak se řítí z bořícího se mostu do vody. Ihned se to rozneslo, a tak jsme se dozvěděli podrobnosti. Na kraji Karlových Varů ve čtvrti Rybáře stál železniční most a na jeho okraji byla velká kulatá cedule s nápisem – Ruská inteligence nebyla zřejmě při síle, a tak se domnívali, že na ten most může najet 5 tanků.
Most se prolomil a spadlo to i s nimi do řeky Ohře. Jen to prý velice cákalo a dělalo to hrozný rámus, který postupně utichal. Na plakátu, kde bylo tohle vše znázorněno, byl dole připsán nápis – „Tam se vás vejde!“

K nám mladým, co jsme ty dny stáli u pošty, přijížděla auta SNB (policie), ale ne proto, aby nás zatýkali, ale s barvami a štětkami, abychom po městě psali protiokupační hesla. Tehdy poprvé byli i oni s námi na jedné lodi. Všude se strhávaly rudé hvězdy, i nad SNB a hlavně nad Grandhotelem Moskva, který se opět začal nazývat Pupp.

Všude byly i podobné naivní plakáty a nápisy – jako Lenine, probuď se, Brežněv se zbláznil a další.
Jak už jsem se zmínil o informovanosti Rusů, tak ti ani nevěděli, kde vlastně jsou, někteří si mysleli, že je válka a že jsou v západním Německu. Snažili jsme se jim vysvětlit, že jsme suverénní stát, že jsme stát socialistický, tak proč proti nám bojují? Vůbec nic nechápali, a co bylo nejhorší, ten první sled jednotek, který k nám přijel, byli nějací Mongolové, kteří ani neznali rusky číst ani psát, natož mluvit.

Dostali rozkaz, a tak jeli. Kdyby jim snad řekli, že mají ve svých jurtách postřílet své rodiny, nevím, jestli by váhali. Rozkaz je přece rozkaz!
Občas jich několik seskočilo z tanku a vyřítilo se mezi davy lidí na chodníku. Lidem, co měli u ucha tranzistory, je vytrhávali z rukou a buď je rovnou rozšlapali, anebo si je brali s sebou. Prostě nechtěli, abychom měli víc informací než oni. Promiňte, oni vlastně neměli žádné, jen své rozkazy a podle nich také jednali.

Někteří přátelé na ně ale vyzráli, vzali si briketu uhlí, na ni nalepili podobná označení, jako měla tranzistorová rádia, a dávali si pozor, aby se neušpinili. Když jim je Rusové sebrali a dali si je k uchu, vypadali jako kominíci a vůbec nechápali, že z té brikety nejdou žádné zvuky.
Tehdy jsme všichni drželi spolu a byli jsme jednotní. To náš národ dokáže vždy jen tehdy, když jde opravdu do tuhého. Škoda, že to není stále.

Ladislav Nykl

O dění na Chebsku informoval v srpnu 1968 také list Současník. Přináíme vám opis šestého čísla, které vyšlo v úterý 27. srpna 1968. Za zapůjčení děkujeme panu Vladislavu Barešovi z Chebu

List skupiny kulturních pracovníků a mladé generace. Vydáno v sedmý den okupace nepřátelskými vojáky v úterý 27. srpna 1968
ŽÁDNÝ ČLOVĚK není ostrov sám o sobě. Každý je kusem kontinentu, částí pevniny, spláchne-li moře hroudu, zmenší se Evropa. Smrt každého člověka mne umenšuje, neboť jsem součástí lidstva. A proto se nikdy neptej, komu zvoní hrana. TOBĚ ZVONÍ ! John Donne
KOMU ZVONÍ HRANA: Již druhý den úderem 9. hodiny rozezní se v rozhoupaných zvonech umíráček nad rozstříleným, tanky rozmašírovaným přátelstvím se státy Varšavského paktu. Ostrý zvuk sirén se zařezává hluboko do paměti, do svědomí našeho a jistě i okupačních vojáků. Už si snad uvědomili, že naše zbraně jsou nekrvavé, nezabíjejí nevinné, zato jen zraňují svědomí lidské a duši, pokud je voják má…

ABY DOKÁZALI oprávněnost své nezákonné agrese, jsou schopni každé špinavosti. Během sedmi dní jsme už slyšeli, viděli tolik nesmyslných lží a polopravd, že by se před nimi zastyděla i smutně proslulá gobelsovská propaganda jako ubohý žáček před zkušeným učitelem. Jako by sestavovali učebnici – Jak se zdiskreditovat před celým světem. Jen např.: Hlásají, že prý naše dělnická třída vítá kyticemi spojenecká vojska – a zatím je vítá zbrusu zrozená nenávist. V televizi ukazovali, jak se prezident Svoboda při příletu do Moskvy líbal s „bratry“, kteří vydali rozkaz k znásilnění našich národů – skutečnost ukázala, že to byl sprostý podvrh záběrů ze schůzky v Bratislavě. Zveřejňují fotografie objevených zbraní kontrarevolucionářů a zatím jsou to zbraně z vyloupených skladů Lidových milic. Voják byl prý otráven českou čokoládou a zatím z hladu snědl jedovatou houbu. A tak bychom mohli dlouho pokračovat v jejich různých propagačních tricích, někdy naivních, primitivních, ale také i velmi rafinovaných. Ale okupanti se spletli v odhadu inteligence našich národů, zřejmě nás hluboce podcenili…

ZPRÁVA Z MEXIKA: Světová rada pro obranu lidských práv zamýšlí postavit vládu SSSR a její spojence před mezinárodní soud za jejich agresi proti ČSR, jako už se stalo vládě USA za Vietnam.
V 25 zemích byla promítána dvanácti minutová válečná reportáž o agresi čs. Režiséra J. Němce. Kameraman leží v pražské nemocnici zasažen palbou interventů.

JAK TO DOPADLO? Jen krátkozrací lidé se mohou domnívat, že ustanovení, o kterém se hodně mluví (v době tisku nemáme ještě zprávy o chystaném vystoupení našich představitelů) tj. odchod agresorů za 14 dní až 2 měsíce bude dodrženo. Známe příklady a podobné smlouvy z Maďarska a Polska. SSSR porušil vpádem k nám nejméně 7 mezinárodních smluv. Patří jako vrah našich lidí před mezinárodní soud. V cítění národa se již jinak nezapíše, ať bude dělat cokoliv, ať si podají pánové Brežněv a spol. demisi. Nejen člověk, ale každý kámen vás tu bude nenávidět! Kultivovaností, vyspělostí, životní úrovní a pojetím demokracie před nastoupením stalinistických metod jsme se vždycky lišili. Teprve posledních 20 let pod „péčí“ velkopanského učitele a spojence „na věčné časy“ jsme se začali mílovými kroky, ve jménu „šťastného zítřka“ přibližovat jejich úrovni. Poplatností k jejich metodám jsme dovedli lidské vztahy, svobody a hospodářství dovést k ruinám. Situace pod vládou A. Novotného byla už neudržitelná a stejně se musel objevit člověk Dubčekova jádra. Nebudeme mít jistotu a neustaneme v našem odporu, dokud poslední „soldát“ v rubašce a v jejich cizáckých uniformách neopustí naše území, dokud bude znít ruská řeč v našich lesích a městech!

ČERNÝ HUMOR: Ostražitý, okupantský voják hledal v dětském kočárku s malinkým občánkem důkazy kontrarevoluce. Šmátral pod peřinkou, pod tělíčkem, nikde nic, až najednou maličký kontrarevolucionář bolestně stáhl tvářičku, ale vzápětí se jeho obličejík rozjasnil blahou úlevou a ta cizí pátravá ruka hmátla do čehosi řídkého… Občánek ještě dokázal okupantovi, jak si ho váží… Věřme, že vojákova inteligence pochopila symbol občánkova díla.
HLÁŠENÍ z pražských nemocnic. Celkem bylo od začátku zákeřného vpádu ošetřeno jen v Praze 340 lidí z toho 110 hospitalizovaných, 12 zemřelo. Na ulicích padlo 10 lidí. Celkem 22 mrtvých. Rimavská Sobota hlásí 15 raněných, 1 mrtvý. Poměrně slušné výsledky přátelské pomoci, že?

JEN NA VYSÍLAČI KRAŠOV napáchali škodu za 75 miliónů korun, ale to není nic proti miliónovým škodám. Žádáme plnou náhradu všech škod! Barbarství některých vojáků překvapuje. Stačí se podívat na jejich tváře, někteří nejen, že neumějí rusky, ale neumí ani psát. Vojska byla pečlivě vybrána. Moskvané, Leningraďané by nebyli tak spolehliví. Činů proti všem zásadám humanity se může dopustit jen nevzdělaný primitivní voják.

ZÁPADONĚMECKÝ ČASOPIS Bild an Sonntag přináší snímek z Prahy – člověka s obnaženou hrudí, jak jde proti tankům. Jiný snímek ukazující ruská protiletadlová dvojčata namířená na nápis Sovětské umění dvacátých let, na Paláci Kinských na Staroměstském náměstí v Praze, je sám o sobě nesmírným paradoxem. Život opravdu tropí tragické hlouposti!

JINÉ SNÍMKY ze Slovenska, našich bratrů jdoucích proti tankům s holýma rukama a s kameny v ruce, jsme už viděli. V Berlíně při útoku na dělníky sovětskými tanky a strojními puškami v roce 1953 a znovu u berlínské zdi roku 1961. Vůbec se fotografie nelišily, stejně jako už léta jejich metody.

TANK OKUPANTŮ zabil v Bratislavě sedmileté děvčátko, které se posmívalo z chodníku. Střelili do dvaadvacetileté dívky nastupující do tramvaje v Praze. Dívka má průstřel břišní krajiny a zápasí po operaci se životem. Těhotné ženě pažbou zlámali ruku. Lidé, kde je spravedlnost?

NA VOJTANOVSKÉ CELNICI se roztahují sovětští oficíři. Rozkročeným krokem, který známe z let 1939 až 1945, kontrolují hraniční restauraci a počínají si jako páni. V noci byl zaznamenán pokus o vloupání sovětského vojáka do restaurace. Na celnici přijíždí z Karlových Varů do NDR v autobusech sovětští turisté. Chtějí ještě nakupovat potraviny, ale nedostávají nic. Jsou odkazováni na ruské nápisy s výzvami vojáků k odchodu. Tvrdí, že vojáky nejsou a dostávají odpověď, my také ne! Díky, přátelé za nesmlouvavý postoj.

NA CELNICI V POMEZÍ se vyměnila sovětská posádka, jsou o něco starší než předešlí a jeden z nich už vystoupil v roli „nesmírně důležitého“, když si osvojoval právo na kontrolu vozidla. Že bychom také my šli kontrolovat nepřátelské přechody? Páni Maďaři převzali kontrolu na přechodech do Rakouska. Jejich důstojníci vynikají krutostí. Inu, dědicové metod pana Hortyho se přece nemohou noc změnit.

PROTESTUJEME proti nelegální činnosti sovětského velvyslanectví! Žádáme okamžitě vypovězění všech pracovníku velvyslanectví, jako nežádoucích osob, z republiky! A nechť za nimi okamžitě táhnou i ti, kteří svou špionáží a zradou pomohli nás přepadnout!

NAVRHUJEME den 21. srpna za den národního smutku a to na věky! Den, kdy byla naše vlast věrolomně a zákeřně v noci napadena ze strany, odkud to nikdo nečekal, svými tak zvanými přáteli, ať zůstane výstrahou pro oba naše národy!
NEJVÍCE TRPÍ vyplašené a vystrašené děti, na které po celé dny čekají autobusy na hranici s NDR, ve Vojtanově. Přicházejí po malých skupinách, tak, jak je nám Němci shromáždili. Včera cestovala velká skupina z Výmaru do Hradce Králové, přes Cheb. Říkali, že v NDR je klid, lidé se k nim chovají dobře.

DOCHÁZÍ k nám zprávy o výskytu bulharských vojsk. Tyto jednotky byly viděny v lesích kolem Libavského údolí u Kynšperka nad Ohří. Železničáři přinesli nepotvrzenou zprávu o střetnutí sovětských a bulharských vojsk u Chodova.
O 9:30 hodině dopoledne dnes projely Chebem dva sovětské gazíky směrem na Pomezí. Pravděpodobně jely zásobit své vojáky, kteří už dva dny nejedí, neboť zásobování vázne. V Chebu a předtím na Ypsilonce bloudilo sovětské vozidlo hledající cestu k Vojtanovu předminulou noc. Sovětské jednotky jsou i u hráze Jesenické přehrady. Do Chebu přišli osudnou noc jednotky z Plavna, které měly družbu s našimi a byly zde jejich zástupci asi dvakrát na návštěvě.
Z PLZNĚ i po příjezdu našich zástupců z Moskvy hlásí, že tam sovětské jednotky obsazují kasárna. Ano, lesů už mají plné zuby a stěhují na dlouho do našich kasáren. Vojáky z nich vyženou a nastane zde situace jako v Plavně (NDR) , kdy ze tří kasáren jsou dvě sovětské armády. Stříleli na vlak, tankem přejeli naše nákladní auto s nápisy, posádka byla poraněna (udělal to až 37 tank v koloně!) . Sovětský důstojník zastřelil na Slovensku svého vojáka, který odmítl jet autem dál, generál mu to schválil. Víme, jaká je propast mezi důstojnictvem a mužstvem sovětských okupantů a jejich satelitů. Neustaňte dokud neodejdou úplně! Skupina chebských mladých lidí se na znamení protestu přestala holit.
NAŠE SPOLEHLIVÁ INZERTNÍ RUBRIKA (Pro domácí zdarma, pro okupanty 1 řádka za odchod 2 divizí). Šumné báryšni, Natašy, Ženji, Ninočky naleznete od včerejška v originále na bratislavské meziměstské ústředně, odkud můžete spolehlivě volat rusky. Zájemci hlaste se pod zn.: “Až budeme odcházet, šňůry si vezmeme pro jistotu sebou!“

OZNÁMENÍ Známy čerkeský poustevník byl sovětskou generalitou požádán o napsání brožurky „Jak se uživit lesními kořínky“ (originální titul: „Kak dobro požírat plodiny kontrarevolucyjne.“ Vyměním svého důstojníka za kus krajíce pod zn.: „Žolnierz polsky, bytem Owinko przy Lhotce Wielkopolskiej, t.č. v českých lesích jako ruská návnada.“
Koupíme v jakémkoli množství rýče a lopaty. Budeme pochovávat československé a sovětské přátelství. Kreml- Moskva.

DĚKUJEME přátelům v Libé za přetiskování našeho listu. I vám, v Mariánských Lázních, kteří nám pomáháte. Doufejme, že zítra ještě vyjdeme. Víme, že se na každého nedostane a proto dávejte dál!


MUDr. Máj: „Vsadím se o flašku, že se Rusové zanedlouho vrátí!“

Už nedlouho před osudným 21. srpnem 1968 začaly tát ledy a začala se říkat pravda o nevinně uvězněných a týraných nebo i popravených politických vězňů. Začaly vycházet knížky, jako byly třeba Mňačkovy „Opožděné reportáže“, Kunderův „Žert“, Solženicinův „Jeden den Ivana Denisoviče,“ Pasternakův „Doktor Živágo“, Procházkova „ Přestřelka“ a mnoho dalších. Když se pak Dubček zmínil o tom, že se u nás začíná budovat „socialismus s lidskou tváří“, sovětští generálové se dali do útoku.

Napřed si vymohli u nás cvičení Varšavské smlouvy nazvané Šumava, kde se začátkem června 1968 sešla uskupení armád SSSR, Polska, Maďarska, Bulharska a NDR spolu s menším počtem našich vojáků. Tím už chtěli dát dopředu najevo, že si naše hranice nedokážeme sami ubránit. (Armády těch samých států se pak na 21. srpna vrátily a střílely do našich nevinných lidí). Cvičení zakrátko skončilo, ale sovětská vojska se nějak neměla k odchodu. Až po několika výzvách našich představitelů se začínala stahovat. Už tehdy to vše bylo divné, ale my jsme byli tenkrát mladí, a tak jsme to brali na lehkou váhu.

Protože jsem pracoval na operačním sále chirurgie v karlovarské nemocnici, vedli jsme často v pauzách mezi prací politické diskuze. Snad jako všude. Já tam byl nejmladší, bylo mi tehdy 24 let, a tak jsem tvrdil z mladické hlouposti, že Rusové přece jen odejdou a už se nevrátí. Přece k nám nemohou jen tak vtrhnout, co by na to řeklo světové veřejné mínění a OSN? Dnes už nejsou padesátá léta a máme právo na svobodu projevu a myšlení. Ke stalinismu už cesta zpátky přece nevede.

Pan doktor Máj, jinak vynikající chirurg, se nad mými řečmi jen usmíval. On totiž znal své. V padesátých letech byl zatčen spolu s dalším doktorem, že prý pomohli z vězeňského nemocničního oddělení (které tehdy bylo v areálu zdejší nemocnice) na svobodu jednomu politickému vězni. Ten se dostal až na západ. Byl za to asi 8 let ve vězení a měl na celou věc jiný názor: „Pane Nykl,“ povídá, „vsázím se s vámi o flašku šampaňského, že se Rusové zanedlouho vrátí a že to jen tak nenechají. Vždyť jsme stále jejich kolonie a budeme i nadále.“
Tak jsme se vsadili a zanedlouho pak jsem z nemocnice odešel. Nedávno jsem se dozvěděl, že doktor Máj zemřel. Měl tehdy bohužel velkou pravdu a dodnes mu dlužím tu láhev, kterou na jeho počest jednou snad vypiji.

Můj srpen 1968 …

Středa 21. srpna 1968 v 02:45 hodin. Těsně nad ránem slyším neznámý a silný rachot a dunění. Hřmot nepřestává. Řev vrtulníků přelétávajících nízko nad městem. Dunivý hukot dopravních letadel nad lesem směrem na Olšová Vrata. Na ulici Západní u Dolního nádraží šňůry světel. Dívám se z okna paneláku v Krymské ulici a rozpoznávám tanky, tanky, obrněné transportéry, nákladní auta. Kolona za kolonou…

Vybíhám z bytu polooblečený, otupělý, nechápající a s dosud nepoznaným strachem. U silnice je už hlouček stejně vypadajících lidí. Jeden z tanků zastavuje. Ptám se s ostatními, co jsou zač. Odpověď důstojníka ve věži tanku je strohá: „Něznájem, prikaz, kontrarevolucija“. Aha, už asi chápeme a jsme ohromeni. Nechce se mi to věřit a strach opět útočí. Mám sevřený žaludek.

Další lidé vybíhají z domovů, také polooblečení, rozespalí, bledí, tiší a udivení. Vracím se do bytu a telefonuji mamince. Také nic nechápe a myslí si, že si dělám nějaká špatný žert. Nevím, co mám dělat dál. Rozhlas ještě mlčí.

Je 04:30 hodin a ze zapnutého rozhlasu po drátě se ozývá něco jako: „Včera od 23:00 hodin byla naše republika postupně obsazována vojsky SSSR, NDR, BLR, PLR a MLR. Obrana našich hranic je nemožná. Žádáme obyvatele, aby vojskům nebyl kladen odpor.“ V hlavě mi běží: „Tak takhle to vypadalo asi po Mnichovu!“

Vybíhám znovu ven. Beru si svojí Flexaretu. Lidí je na ulicích stále víc a víc. Už pomalu chápou, že je to pravda, že to není zlý sen. Karlovy Vary jsou přecpané tanky, transportéry a auty. Na vozovkách i chodnících leží rozjeté a zdeformované popelnice, lavičky, konstrukce stánků, vyrvané obrubníky, vytrhaný asfalt. Všude řev motorů, štiplavý dým. Zmatek, chaos. Na nákladních automobilech bledí, vytřeštění, špinaví a zapáchající vojáci. Uniformy upnuté ke krku, všichni mají jakoby o několik čísel větší přilby. Rusové !

Lidé se staví proti nim, proti tankům a obrněným transportérům. Kolony se zastavují, nemohou dále. Lidé mluví jeden přes druhého, křičí, nadávají slovy i posunky, plivají na vojáky i techniku. Píší na tanky i transportéry křídou slova jako: Vrazi! Okupanti! Job tvoju mať! Iditě damoj! Brežněv = Hitler a podobně…

Vojáci nechápou, mají tváře debilů. A zase mi hlavou běží nezodpovězené otázky… Tihle vojáci, to jsou představitelé národa, který nám celou dobu měl být vzorem?
Důstojníci se snaží vysvětlovat. Je to řeč blbců a fanatiků. Důstojník, se kterým mluvím, je lékař, ale hovoří jazykem bolševického komisaře či politruka z padesátých let. Nad zastavenou kolonou nízko přelétávají bojové vrtulníky, letecké kanony jsou namířené kolmo dolů do ulic. Lidé ještě nechápou, jaké nebezpečí jim hrozí.

Nemohou a ani nechtějí. Vidím skupinku osob, která zastavila transportér, strhla náhradní kanistry s benzinem, polila srolované plachty na zádi vozu a zapálila je.
Ještě nestřílejí. Ještě ne. Vojáci seskakují, část se staví do polokruhu, odjišťuje samopaly a míří do davu. Druhá část vojáků hasí oheň kabáty.

Před hlavní poštou stojí improvizovaná barikáda. Spíše hromada z toho, co bylo po ruce. Lavičky, popelnice, nějaké desky. Tank hravě projíždí. Kusy plechů a třísky z laviček létají vzduchem. Tank se otáčí na místě, hlaveň kanonu se stáčí dolů. Vojáci se rozlézají po našem městě jako mravenci z rozkopnutého mraveniště. Mají výzbroj, jakoby očekávali tuhý odpor. Kulomety, bezzákluzová děla, tarasnice. Mnoho lidí pláče. I chlapi. Je mi také do breku. Koušu se do rtů, ale slzy samy stékají po tvářích. Je to ze vzteku a z nemohoucnosti něco udělat, nějak tomu šílenému divadlu zabránit.
Dělám jeden snímek za druhým. V Jaltské ulici před pojišťovnou si vybírám v zrcadlovce tvář vojína se samopalem. Stisknu spoušť, ale voják to zpozoroval, prodere se davem, vrazí mi hlaveň kalašnikova do břicha a z jeho tváře mongolského nájezdníka nečiší nic dobrého. „Ty fašist!“ drtí mezi zlatými zuby. Dveře do pojišťovny se pootvírají, já vklouznu dovnitř a dav lidí mne vzápětí odděluje od té tváře vojína „osvoboditele“. Třesu se strachy a čekám, až se všechno posune dál.

Před poštou projíždějí tanky a devastují vše, co jím stojí v cestě. Ve městě mizí vše, co připomíná SSSR. I pomník sovětského vojína u pošty. Je svalen a rozbit. Vidím jak jeho hlavu hází skupinka lidí do řeky Teplé. Smysl to nemá, ale co v tuto chvíli má smysl?

Petr Chalupa z Karlových Var

Ráno 21.srpna 1968

Ačkoliv jsem v té době byl na vojně jako záklaďák, měl jsem zrovna řádnou čtrnáctidenní dovolenou. O tom,že naši hranici překročila vojska států Varšavské smlouvy, ,jsem se dozvěděl kolem sedmé hodiny ranní. Samozřejmě jsem zapnul rádio a tu hroznou zprávu jsem v zápětí uslyšel. Rádio nevysílalo obvyklý program, jen hlasatelé upozorňovali na závažnost situace, a aby obyvatelé zachovali klid a rozvahu.
Ve městě se začali shlukovat lidé a dozvídali se od očitých svědků první informace. Očitými svědky byli celníci pracující na hranici nebo pasováci, také různí turisté, vracející se ze zahraničí.
Snad ještě ten den jsem zachytil v rádiu zprávu, aby vojáci základní služby nechodili na veřejnosti v uniformách, snad by hrozil konflikt. Také jsem vyslechl výzvu, aby občané strhávali silniční ukazatele kvůli dezorientaci.
V centru Chebu konkrétně sovětská ani jiná vojska nebyla. Po pár hodinách nabrala kurz do vnitrozemí.
Nálada mezi obyvatelstvem byla stísněná, řada lidí nevydržela, nebo využila situace k opuštění republiky. Hranice byly v tu dobu zcela otevřené. Během pár hodin zkolabovala doprava silniční i železniční, vázlo zásobování potravinami.
Následky na sebe nenechaly dlouho čekat. Lidé začali ve velkém zkupovat i to málo, co ještě v obchodech zbylo. Netřeba připomínat, že tento stav měl dopad i na chod podniků a institucí.
V prvních hodinách byla situace opravdu nepřehledná, navíc se hodinu od hodiny stále měnila. Co platilo ráno, odpoledne bylo jinak. Velice rychle se v ulicích začaly objevovat plakáty a různá hesla, která humornou formou reagovala na proradnost a podlost intervenčních vojsk v čele se SSSR.
Nejistotu do celé situace přinesla zpráva, že čelní představitelé politického života (Smrkovský, Švestka, Dubček a především prezident Svoboda) byli zavlečeni do Moskvy. Bohužel, na straně druhé se objevili i zrádci a kolaboranti, kteří se nestyděli se sovětským vedením spolupracovat (Indra, Bilak, Kolder).
Periodika začala vycházet v pozměněné podobě. Velice rychle zareagovala na vzniklou situaci a snažila se přinášet co nejčerstvější, i obrazové informace.
Já měl dovolenou do 31. srpna a ten den jsem se také musel vrátit ke svému útvaru v Holýšově. Bylo deset dní po vstupu okupačních vojsk na naše svrchované území a já se opravdu s obavami vracel do kasáren. Za pár dní na to jsem byl odvelen do klatovských kasáren, kde jsem se ujal funkce technika roty. První, co nás všechny upoutalo, byl pomník sovětského tanku T34 a vedle něj stál tank současný T 55 namířený proti sovětům.
A jaká byla mezi obyvateli nálada vůči vojákům? Jedna příhoda za všechny. Nebylo dne, aby se u našich kasáren nezastavila nějaká babča, mladá paní nebo nějaký dědula. Vojákům nosili buchty, koláče, namazané chleby a cigarety.
Ani vojáci z povolání nevěděli, co mají dělat, chodily protichůdné informace. Velitel útvaru evidentně nechtěl, a také fakticky odmítal, jakoukoliv spolupráci se sovětskými vojsky. Byl tedy vyšachován a na jeho místo nastoupil jeho zástupce pplk. Němec.
Tankový prapor se skládá ze tří rot. Jedna taková rota byla odvelena z Klatov do nedaleké Kdyně a stala se tak odloučenou bojovou jednotkou. Už se do Klatov za mého působení nikdy nevrátila. I to byl dopad invazních vojsk. Trvalo pak celý rok, než se situace pomalu zkonsolidovala.
Náš tankový prapor ale nikdy velitelé nedonutili ke spolupráci se sovětskými vojsky a také nepodepsali souhlas se vstupem armád Varšavské smlouvy.


Kronikář města Chebu
Jindřich J.Turek

Nikdo nevěděl co se děje

V roce 1968 jsem bydlela v Chebu v Provaznické ulici u náměstí. Bylo mi 18 let, měla jsem prázdniny. Ráno jsem pustila rádio, kde místo písniček vysílali jinou hru. Ženský hlas nás stále vyzýval ke klidu, ať si vojáků nevšímáme a radil, co máme dělat.Ta paní taky pořád říkala, že se tanky již blíží k rozhlasu a že neví jak dlouho nás ještě bude moci informovat. Myslela jsem si, že je to nějaké divné vysílání po ránu, ale jsem šla zneklidněná ven. Doma jsem byla sama. Na chodbě mi padla kolem krku brečící sousedka, že má syny na vojmě, co s nimi teď bude. Můj bratr byl v té době taky na vojně a přeci kvůli tomu nebrečím. Po vykročení z baráku bylo náměstí úplně jiné, než VČERA, a tak jsem chtěla jít menšími bočními ulicemi. Jenže v každé ulici stály tanky i v ulicích, kde nikdy žádná auta nejezdila. Na tancích seděli mlčící vojáci a v rukou drželi samopaly – asi, já se ve zbraních nevyznám. Tanky byly namířeny hlavněmi do ulic. Lidé chodili zmateně kolem, stejně jako já, a nikdo nic neříkal, jako ti divní vojáci. Nevím proč, ale rozběhla jsem se do školy, i když byly prázdniny. Ve škole byla již plná tělocvična, kde se sešli ostatní žáci a učitelé. Byli jsme ve škole skoro celý den, někdo se postaral o jídlo, ale vlastně jsme pořád tápaly, co se vlastně děje. K večeru jsme se rozešli, v rádiu už byla jiná hlasatelka a jiné zprávy. Na ulicích se tvořily hloučky lidí, které jsem ale později už nikdy neviděla. Na tanky a mlčící vojáky jsme si pomalu zvykli a pomocí českého humoru se výkladní skříně předháněly karikaturami a vtipy na přátelské osazení, jako například: Ivane, běž domů,čeká tě Nataša a podobně. Po začátku školního roku se ve škole moc o téhle události nemluvilo, vlastně vůbec ne. Jenom jsme dostali nové učitele, hodně známých už jsem na ulici nepotkávala. Teprve až skoro po 25 letech jsem se setkala v USA s lidmi z Chebu, Karlových varů a jiných měst. Sestra možná má doma výstřižky z novin, pokusím se s ní domluvit, jestli je ještě má.
Tak míru zdar
Ještě malou poznámku. Tenkrát jsem se jmenovala Ježková Marta

Po fotografiích Františka Čecha pátrala StB. Marně

První snímky ze srpnových událostí roku 1968, které vám přinášíme, pořídil v chebských ulicích František Čech. Jak se později ukázalo, snímky, které pořídil, od něj chtěla získat Státní bezpečnost.
„Vyfotil jsem řadu veřejně činných lidí při vylepování plakátů, protestech nebo podepisování petic. StB proti nim asi chtěla mít fotografické důkazy,“ zavzpomínal František Čech.
Estébáci u něj ale nepochodili. Nedostali jedinou fotku. „Řekl jsem jim, že jsem filmy dal ke zpracování fotografovi, který emigroval na Západ a sám nemám ani jeden,“ dodal Čech. Hned po rozhovoru s pracovníky StB František Čech důkladně ukryl pořízené fotografie. „Bohužel tak dobře, že je sice nenašla StB, ale ani já. Zbylo mi jen pár snímků,“ poznamenal.
Právě tyto fotografie ze srpna vám dnes přinášíme. Jsou pořízeny na křižovatce dnešní třídy Svobody a Májové ulice v Chebu. Tam se tehdy soustřeďovala většina dění.

Čtěte také: Chartista vzpomíná na rok 1968

Takovou zradu nikdo z nás nečekal, tvrdí pamětníci

12.8.2008 VSTUP DO DISKUSE 20
SDÍLEJ:
V aréně změří síly nejlepší dřevorubci.

V aréně změří síly nejlepší dřevorubci

Vybíráme ojeté SUV do 300 tisíc.
AUTOMIX.CZ
20

Vybíráme ojeté SUV do 300 tisíc. Jaké koupit? A jakým se radši vyhnout?

Na slavnosti piva pojede zvláštní pivní vlak z dolního nádraží

Karlovy Vary - Zvláštní vlak s názvem Karlovarský Chodovar Expres vypraví už podvanácté České dráhy na tradiční slavnosti piva v rodinném pivovaru Chodovar.

Vykrádal auta, teď spadla klec

Cheb - Zloděje, který vykrádal zaparkovaná auta, dopadli chebští policisté. Jednatřicetiletý muž se nejméně ve třech případech v červenci a srpnu násilím vloupal do vozidel.

Do začátku nového školního roku bude oprava hotová

Aš – Základní škola v ašské Kamenné ulici bude mít od začátku nového školního roku nový výtah a plynovou kotelnu. Obě investiční akce za přibližně 3,5 milionu korun v těchto dnech vrcholí a do konce prázdnin by mělo být hotovo.

Peníze navíc ještě města a obce nemají, ale už vědí, jak je použít

Karlovarský kraj - Novela zákona o rozpočtovém určení daní od příštího roku zvyšuje podíl obcí a měst na vybrané dani z přidané hodnoty ze současných 21,4 procenta na 23,58 procenta. A obce i města v celém kraji už mají jasnou představu, co s penězi, které dostanou, budou dělat.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení