Při loňských volbách jsem tušil, do čeho „jdu", ale i tak mě trochu zaskočilo, jak rychle jsme museli řešit kromě práce i „politiku", což v květnu vykrystalizovalo rošádou ve vedení města. Ta však byla v porovnání s jinými radnicemi rychlá a vesměs kosmetická. Když se ohlédnu za končícím rokem, udělali jsme velký kus práce.

Největší radost mám z toho, že jsme dokázali přiblížit úřad občanům, zapojit je do dění a rozhodování a celkově jednat více otevřeně, včetně např. zavedení transparentních účtů. Nemám ale nasazené růžové brýle a vím, kde máme rezervy a že nás čeká spousta práce i v příštím roce. Během na delší trať je pak problematika zdravotní péče ve městě, která fakticky do kompetencí samosprávy nespadá, v Mariánkách ale patří k nejpalčivějším problémům. I zde slavíme alespoň dílčí úspěchy a věřím, že se během příštího roku posuneme dopředu.

A protože jsou mi tou největší oporou mí blízcí, nemohu nezmínit i velmi příjemnou událost z osobního života, a to že se mi rodina rozrostla o jednoho člena. Narození syna Vítka začátkem prosince tak pro mne bylo asi tou největší a nejšťastnější událostí uplynulého roku.