Pojetí těchto oborů umožňuje zaměření na poznávání všech nových vývojových trendů, které jsou rozhodujícími prvky v technickém rozvoji elektroniky a elektronických systémů. Jejich přínos pro naši školu je značný, své o tom ví i Mgr. Jana Hoňková, učitelka všeobecně vzdělávacích předmětů.

„Dneska bych vám ráda pustila ukázku z jedné divadelní hry, sami ji jistě poznáte,“ vykládám a přitom se snažím roztočit kolo gramofonu. Je to marné, žáci to nevidí, ale moje pohyby pod úrovní katedry jsou prudší a prudší, zbytečnější a zbytečnější. Vzdávám to, hra bude příště, předkládám náhradní program a v duchu už plánuji opravu gramofonu. O přestávce se s přístrojem v náručí vydávám hledat odborníky. Hurá! Hned za dveřmi poznávám jednoho ze svých žáků: „Lukáši, ty jsi elektrikář, viď?“ „Hmm,“ kývne na souhlas. „Tak bys to uměl opravit?“ zdvihnu lehce gramofon. Lukáš se otočí ke spolužákovi a pobaveně se rozesměje. „Ne, tohle asi ne, já jsem silnoproudař.“ „Cože?“ „No my moc neopravujeme tyhle věcičky, na to jsou slaboproudaři, my se spíš učíme číst dokumentaci, jezdíme na stavby, pokládáme elektrosítě, kabelové rozvody, instalujeme hromosvody a tak. Úplně jiná liga, paní učitelko. S tímhle musíte do sklepa, tam jsou dílny slaboproudařů.“ Uff, zavalena novými informacemi sestupuji po schodech dolů. Sklepem se rozléhá silný mužský hlas: „Vlevo fáze, vpravo nulák. Všechno to tady musí sedět, jasný? Jak to tam dáte obráceně, nebude se dít nic, nebo vás to prostě kopne. To v tom lepším případě. Může to taky kopnout někoho jiného a to už je průšvih! Elektřina není legrace, odpovídáte za lidské životy. Každý drátek má svůj význam. U zkoušek dostanete nákres a podle něj to zapojíte. Teď si všichni zkuste tohle.“ Moje zaklepání nemůže být slyšet, tak prostě vcházím. Pracovní stoly se spoustou kovových drobností, jejichž účel mi zřejmě zůstane navždy utajen, drátky, šroubky, kleštičky, u nich mladíci v modrých montérkách sehnutí teď všichni nad bílými deskami a vpředu vysoký mistr v pracovním plášti s nákresem elektrického rozvodu v ruce. Když mu popíšu závadu gramofonu, jen s pochopením kývne a pokračuje ve výkladu. Neuplyne ani hodina, dveře mojí třídy se otevřou a v nich stojí dva žáci s mým muzejním exemplářem. „Tak tady to máte, paní učitelko. Byla to brnkačka. Prý tam nemáte pouštět cihly, desky vám ale normálně fungovat budou!“ předávají mi s chichotáním můj gramofon. „Koukám, že vám taky pěkně bliká zářivka,“ hodí ještě jeden z nich profesionálně hlavou ke stropu, „zeptám se mistra a vlítnem na to.“ Musím se smát. Otočím se ke třídě plné prodavaček: „Koukáte holky,co? No jo, elektrikáři, to jsou chlapáci.“