Soud rozhodl, že dům, v němž pětapadesát let bydlí a řádně ho koupila, není její.

Vila ve čtvrti Úšovice patřila rodině, která po válce emigrovala do Itálie. „V šedesátých letech otci nabídl tehdejší národní výbor odkoupení vily, která byla zkonfiskována,“ uvedla. Tehdy z prodeje sešlo, kvůli nevyřešeným majetkovým vztahům. „V roce 1981 mě oslovili úředníci města, zda nechci dům koupit s tím, že právní úkony jsou v pořádku. Rada mou žádost o koupi nemovitosti schválila a podepsali jsme kupní smlouvu u notáře,“ zdůraznila.

Spokojeně ale žila jen deset let. „Navštívil nás zástupce Italů pan Tesař a řekl, že dům není náš. Pak přišla žaloba a začaly ty nekonečné soudy.“ Připadala si jako na houpačce. „Nejdříve jsme vyhráli my, pak zase oni. Poslední rozsudek padl nyní. Nemovitost není naše,“ řekla. Absurdní podle ní je i to, že podle vyjádření Ministerstva financí, které má v ruce, došlo k majetkovému vypořádání s italskými vlastníky. „Skutečně si zažádali o odškodnění.

Takže dostali peníze a jejich potomci i dům,“ kroutila hlavou. „Léta jsem žila v tom, že se něco takového nemůže stát. Řádně jsem ho koupila a zrekonstruovala ho. Nebyl tam ani záchod. Bez nás by už dávno spadl. K 31. březnu se máme vystěhovat. Peníze nemám, všechny padly za dům a soud. Asi půjdeme na ulici.“ Pomoc hledala u města.

„I když jsem kupní smlouvu podepsala za minulého režimu, myslela jsem, že se k tomu město postaví.“ Ani tam neuspěla. „Schůzka mi radost neudělala. Vysvětlili mi, že si mám požádat o mimořádné přidělení bytu. Jestli ho dostanu, záleží na městě.“ Zbraně ale složit nehodlá a bude bojovat. „Podám dovolání a budu žádat finanční náhradu. Je pravda, že ve spravedlnost přestávám věřit,“ dodala.

„Pokud žádost podá, bude se jí zabývat zastupitelstvo,“ řekl starosta města Zdeněk Král.