Brněnská vila rodiny Stiassni: Postavení majitelů bylo znát na první pohled

Už za časů rakouské monarchie si Brno získalo přívlastek moravský Manchester. Především díky podnikavým rodinám německého a židovského původu v celém regionu nebývale vzkvétal textilní průmysl, hlavně výroba vlněných látek. Úsilí rodů, jako byli Tugendhatovi, Löw-Beerovi nebo právě Stiassni, změnilo Brno v moderní metropoli, protože rostly nejen továrny, ale také obytné domy a celé čtvrti pro zaměstnance textilek.

Fabriky, pamětníkům z časů socialismu, známé pod názvy Mosilana nebo Vlněna, už dávno zavřely svá vrata. Vzpomínky na výjimečnou epochu však dále nesou vily, které pro rodiny průmyslníků navrhovali věhlasní architekti v první polovině dvacátého století.

Košík či vejce. Nejpodivnější budovy světa fascinují svým vzhledem i historií

V případě budoucího sídla rodiny Alfreda Stiassniho šlo o jednoho z nejprogresivnějších československých architektů meziválečného období Ernsta Wiesnera. K dispozici dostal nádherný tříhektarový pozemek v brněnských Pisárkách a velkorysý rozpočet, který se nakonec vyšplhal až k sumě čtyř milionů korun. Za takovou cenu by se tehdy postavilo několik desítek běžných rodinných domů. Dokonce se objevují odhady, že náklady převýšily i vilu Tugendhat.

Alfred a jeho žena Hermine se na investici podíleli společně. Oba měli za sebou podnikatelské zázemí svých rodin. Alfredův otec a strýc, kteří pocházeli z Bučovic, vybudovali jeden z největších textilních továrních areálů v Brně.

Byť Alfred finančně podporoval československou exilovou vládu v Londýně, brněnská vila se po skončení války do jeho vlastnictví nevrátila.

Do podnikání byla zapojena téměř celá rodina, v Brně především Alfred. Na začátku dvacátého století pracovaly v jejich závodech zhruba čtyři stovky dělníků, o třicet let později už skoro čtyřnásobek, něco kolem patnácti set lidí. Rodina Weinmannů, z níž pocházela Hermine, se v severních Čechách angažovala zejména v těžbě uhlí.

Sňatek mladého páru, který se uskutečnil v roce 1909, proběhl v Ústí nad Labem. Ženichovi bylo dvacet šest, nevěstě, která dávala přednost oslovení Mitzi, o šest let méně. Holčička Susanne se jim narodila až po čtrnácti letech manželství v roce 1923. Deník, který Hermine předala po letech své dcerce, vyprávěl o harmonickém vztahu a pevném poutu mezi manželi, ale láska na první pohled to zřejmě nebyla. Dříve než poznala Alfreda, popletl prý mladičké Mitzi hlavu švarný důstojník rakousko-uherské armády. Ze sňatku však sešlo, protože ho rodina Weinmannů nepovažovala za vhodnou partii.

Jako na zámku

Když se manželé Stiassni rozhodli pro stavbu domu, vybrali si parcelu v Pisáreckém údolí, které bylo v té době považováno za prestižní zónu Brna. Zastavěná plocha zabírá přes pět set metrů čtverečních a důvodem jistě nebylo jen vytvoření dokonalého soukromého útočiště. Vila se stala místem, kam mohl podnikatel zvát své obchodní partnery a jeho žena pořádat společenské akce pro městskou smetánku. Styl domu, dokonalé vnitřní uspořádání i velký pozemek měly dávat jasně najevo postavení rodiny.

Chlubit se bylo čím. Architekt Wiesner navrhl moderní funkcionalistickou, tvarově čistou a jednoduchou puristickou stavbu s půdorysem ve tvaru obráceného písmene L, elegantně zasazenou ve svažitém pozemku. Nazelenalou fasádu vily členila velká obdélníková okna se šambránami z hořického pískovce a spišského travertinu, která byla vybavena výklopnými dřevěnými žaluziemi. Nechyběly výsuvné markýzy, které zpříjemňovaly pobyt na terasách před jižním a východním průčelím. Pro společenské účely sloužilo přízemí většího křídla. S prostorem zahrady ho propojovala lodžie, na níž se scházela rodina, přátelé a hosté při stolování. Samozřejmostí byla reprezentativní jídelna i salon.

V prvním patře se nacházely soukromé apartmány rodičů a Zuzanky. Každý člen rodiny tam měl svou ložnici, v případě Mitzi a Alfreda byly propojené, šatnu a koupelnu, dcerce sloužila také herna. V menším křídle byly umístěny vedlejší provozní prostory kuchyně s přípravnou a výtahem na jídlo a pokoje zaměstnanců, aby členové rodiny nebyli rušeni, zároveň však bylo veškeré zázemí dokonale propojeno.

OBRAZEM: Zelená žaba. Za nejhezčím slovenským koupalištěm stojí český architekt

Domácí personál měl vlastní vchod, někteří členové, třeba hlavní zahradník nebo šofér, také vlastní bydlení na pozemku. Nechyběla tělocvična v suterénu, protože především otec Alfred byl sportovně založený a k podobným aktivitám vedl i svou dcerku. Holčička se kromě běžných sportovních aktivit, jako je plavání či lyžování, věnovala také klasickému šermu kordem. Rodina vlastnila i čtyři koně se stájemi přímo na rozlehlé zahradě.

Kdo by čekal, že ve stroze moderním stylu vnějšku měla rodina zařízen také interiér, bude překvapen. Wiesnerův návrh sice s takovým zařízením počítal, paní domu se však nelíbil. Chtěla bydlet v klasicky laděném prostředí, které co nejvíc připomínalo zámecké sídlo. Právě v takovém prostředí prožila mládí u rodičů. Na rozdíl od Mitzi Greta Tugendhatová, mimochodem její přítelkyně, interiérové návrhy architekta Miese van der Roheho v případě své rodinné vily do posledního detailu v podobě dveřních zarážek respektovala.

Traduje se, že na její podiv nad netradičně vysokými dveřmi až ke stopu reagoval Rohe striktním požadavkem: nebude-li akceptovat všechno, opouští Brno. V případě vily Stiassni architekt Wiesner také neustoupil a zařizování interiéru se ujal vídeňský architekt Franz Wilfert. V luxusních saloncích nechybělo bohaté dřevěné obložení stěn a stropů, které vizuálně zjemňují křišťálové lustry, honosné mramorové krby, štuková výzdoba, historizující nebo historický nábytek, spousta starožitností, obrazů a gobelínů na stěnách.

Kamarádky na celý život

Paralelně se stavbou vily a dalších objektů v zahradě, k nimž patřily vytápěné skleníky, plavecký bazén, tenisový kurt či dům vrchního zahradníka Antonína Frömla, který patřil ve svém oboru ke špičce, byla zakládána také zahrada. Architekt Wiesner promyšleně podpořil vzájemnou spojitost objektu s budoucí zahradou a okolní krajinou různými prvky. Vila je položená na terase, která ji obklopuje z jižní a východní strany, a kolem domu obíhá předsazená lavice, která umožňuje pohodlné posezení s neustále se měnícími pohledy na zahradu. Do přízemí jižního a východního křídla umístil zahradní lodžii.

Stěny byly opticky rozrušeny porostem bujných popínavých dřevin, které dům vtahovaly do zahradního koloběhu. O svou reprezentativní zahradu o rozloze tří hektarů s láskou pečovala paní Hermine podporována týmem pomocníků. Milovala orchideje, pěstované ve sklenících, a nesnášela pampelišky v pečlivě udržovaném trávníku. Od vchodu z Hroznové ulice vede stejně jako za předválečných časů lipová alej až k vile. Květinové kompozice zdobily obytné terasy, před východním průčelím se rozprostíraly trvalkové záhony. V jižní části pod vilou hrály dominantní roli porosty stromů a keřů s průhledy, tady měla rodina dostatek soukromí. Naproti tomu severní část nabízela výhledy do okolní kopcovité krajiny.

Dostatek prostoru dostala pro své dětské dovádění s nejlepší kamarádkou Marií, dcerou hlavního zahradníka, také Zuzanka. Při křtu šla maličké Mařence za kmotru paní Mitzi. Děvčata dávala před panenkami přednost spíš klukovským hrátkám, k nimž patřilo třeba lezení po stromech, ježdění na kole nebo schovávaná. U venkovního bazénu visely kruhy a hrazda, které taky s chutí využívaly. Bez ohledu na rozdílné společenské postavení pevné přátelství pojilo továrnickou dcerku a o dva roky mladší Marii po celý zbytek života. Na společně prožité dětství nikdy nezapomněly.

Slavné domy: Zlínská vila Tomáše Bati zažila vzestup i pád významného rodu

Dramatickou změnu, která navždycky změnila život majitelů i zaměstnanců brněnské vily, přinesl jeden únorový večer roku 1938. Rodina se předčasně vrátila z lyžařského pobytu ve švýcarském Davosu, během něhož se k Alfredovi donesly zprávy o chystaném anšlusu Rakouska německými nacisty. Prozíravý muž pochopil, že další na řadě bude Československo, a jeho židovské rodině hrozí velké nebezpečí.

Akademický malíř Libor Veselý pořídil kopie podle černobílých fotografií, které měla rodina vrchního zahradníka Antonína Frömla, a dochovaných akvarelů paní Mitzi.

Večer Stiassni přijeli do Brna a hned nazítří ráno si vzali nejnutnější věci a odjeli bez rozloučení. Až po čase dala Zuzka vědět kamarádce Marii, že zamířili do Londýna. Už se sice nikdy nepotkaly, ale až do smrti paní Zuzany v roce 2005 zůstaly v písemném kontaktu. Alfredovým sourozencům se také podařilo uprchnout, ale jejich matka Frederika zůstala v Československu a zemřela v Terezíně, byť se ji rodina do poslední chvíle snažila dostat za hranice.

Poté, co Hitler zaútočil na Velkou Británii, zamířili Hermine s Alfredem a Zuzkou do Spojených států. Cesta vedla přes brazilské Rio de Janeiro, protože Spojené státy v době, kdy se vydali na cestu, ještě nepřijímaly emigranty. Když se americké hranice otevřely válečným uprchlíkům, usadili se Stiassni v kalifornském Hollywoodu. Byť Alfred finančně podporoval československou exilovou vládu v Londýně, brněnská vila se po skončení války do jeho vlastnictví nevrátila. Až do své smrti v roce 1961, paní Mitzi zemřela o pouhý rok později, žil v Kalifornii. Manželům bylo vrchovatě dopřáno rodinného štěstí v podobě čtyř vnuků, protože Zuzana se krátce po válce provdala za syna ruských židovských emigrantů Leonarda Martina. Ona ani její rodiče už svou bývalou vlast nenavštívili.

Nejdřív gestapo, pak vládní prominenti

Po odjezdu rodiny Stiassni ve vile pobývali důstojníci generálního štábu československé armády, rušno tam bylo zejména v době mobilizace. Jedním z nových obyvatel byl i tehdejší podplukovník, pozdější kolaborantský ministr protektorátní vlády Emanuel Moravec. Po okupaci objekt zabavila jakožto židovský majetek německá státní policie, která ji využívala pro svoje potřeby. Oficiálně byla od roku 1940 správcem nemovitosti Moravská eskomptní banka. Interiér vily zůstal v poměrně dobrém stavu, i když ruští vojáci v roce 1945 částečně zničili původní nábytkové zařízení a cenné gobelíny.

Obnovený československý stát majetek rodiny Stiassni prohlásil za svůj. Budoucí osud domu předznamenal krátký pobyt prezidenta Edvarda Beneše s manželkou Hanou při návštěvě Brna již v květnu 1945. Několik dnů bydlel a úřadoval v Pisárkách při své cestě z Košic do Prahy. Na výjimečnou stavbu ho prý upozornil architekt Wiesner. Od té doby byla nemovitost, která se dostala v roce 1946 pod národní správu a o šest let později byla převedena na Krajský národní výbor, označována jako vládní vila.

Až do devadesátých let minulého století sloužila jako luxusní hotel pro jednání a ubytování vysoce postavených politických představitelů, jako byl třeba kubánský prezident Fidel Castro, první indonéský prezident Sukarno nebo egyptský prezident Násir, ale i většina našich prezidentů. Mezi místními pochopitelně kolovaly pověsti o tom, co se při takových akcích ve vládní vile děje. Jak se později ukázalo, interiér s odposlechy v každém koutě připomínal slavný trezorový film Ucho.

Na rozdíl od mnoha jiných památek, které byly během komunistického režimu zdevastovány, dům v Pisárkách proměna v ubytovnu prominentů zachránila. Nepříliš povedenou renovací sice prošly koupelny a toalety, ale při rozsáhlé a zásadní rekonstrukci v první polovině osmdesátých let bylo naštěstí rozhodnuto o zachování mnoha původních prvků. Po převratu si objekt pronajala společnost BVV Fair Travel Brno pro pořádání konferencí, obchodních jednání a různých společenských akcí. V roce 2009 vilu převzal Národní památkový ústav, který se s pomocí evropských fondů pustil do rozsáhlé rekonstrukce budovy, zahrady i bazénu.

Nejkrásnější věže kostelů v ČR: Němí svědci historie s úžasným výhledem

Zatímco vnější vzhled stavby se příliš nezměnil, u vnitřního vybavení to bylo mnohem těžší. Naštěstí paní Hermine ráda fotografovala a malovala a právě díky jejím akvarelům bylo možné obnovit interiéry domu včetně původní barevnosti. Výjimečná památka moderní architektury slavnostně otevřela své brány návštěvníkům 13. prosince 2014. Součástí areálu je nyní také badatelské zázemí Metodického centra moderní architektury. Ve vile se konají různé akce, připomínající obyvatele domu. Například o Velikonocích tu děti hledají vajíčka ukrytá na zahradě.

Stejnou kratochvíli organizovala pro děti personálu za zlaté éry domu paní Mitzi, považovaná stejně jako její muž za vlídnou zaměstnavatelku. V suterénu, na místě bývalé tělocvičny, byl zřízen sál La Salle d’Armes se stylovým vybavením šermířských klubů z počátku dvacátého století, který zase připomíná oblíbený sport Zuzanky. Součástí prostoru je i bohatá sbírka replik zbraní, kordů, fleretů a šavlí, které neslouží pouze na ozdobu, ale jsou k dispozici aktivním šermířům.

Spolek Přátelé vily Stiassni se postaral o návrat portrétů majitelů, jejichž tvůrcem byl vídeňský malíř Heinrich Rauchinger. Originály, které v domě visely, se po druhé světové válce ztratily. Akademický malíř Libor Veselý pořídil kopie podle černobílých fotografií, které měla rodina vrchního zahradníka Antonína Frömla, a dochovaných akvarelů paní Mitzi. Přání Suzi se znova podívat do domu, kde prožívala šťastné dny svého dětství, se sice nesplnilo, Brno ale již několikrát navštívili její potomci – syn Andy se ženou a vnučky Daria a Yenni.