Nyní tedy stát nabízí záruky za osm set či devět set milionů. A jak to zdůvodňuje? Klade si „podmínky“. Smartwings se přejmenují na ČSA a nebudou propouštět. Ještě dál jdou Jan Hamáček a Karel Havlíček. Lid přesvědčují o „výhodnosti“ celé transakce: kdyby letecká společnost přišla na buben, na dávkách by to stálo víc.

Vláda prostě vášnivě touží aerolinie nakrmit. A udělá pro to cokoli. Kdyby se stejnou vynalézavostí a vehemencí držela všechny podnikatele postižené důsledky covidu, už bychom byli z krize venku.

Pustíme slepice z klece?

Jenže právě v tom vězí problém: ve zjevné nespravedlnosti. Vláda nadbíhá česko-čínské společnosti na úkor jiných. Otázkou je jen to, zda má slabost pro českého podnikatele v turismu nebo čínský gigant Citic Europe. Možná že každý ministr má svého koně.

Jinak prakticky nelze zájem o běžnou komerční společnost vysvětlit. Snaha dělat z ní „národního“ dopravce či „rodinné stříbro“ může být těžko míněna vážně. Proč tihle, a ne třeba tolik zasažené lázně?

Možná se skutečně jen někdo baví. A bude následovat další podmínka: „Do čela aerolinek se musí vrátit Jaroslav Tvrdík!“ Ten, který dostal křeslo jako trafiku a dokázal ČSA spolehlivě uzemnit dávno před koronavirem.