Ředitel sociologické agentury STEM Martin Buchtík se před několika dny vyjádřil k možnému vývoji v České republice slovy: „Myslím, že nás mohou čekat ještě mnohem ostřejší věci. Představa určité části společnosti, že Babiš je to nejhorší, co nás mohlo kdy potkat, je způsobena jen – abych to tak řekl – nedostatkem představivosti.“Slova z Buchtíkova rozhovoru pro server Aktuálně.cz by se dala parafrázovat i pro současný vývojv Afghánistánu. V tomto případěv drtivé většině západních médiía ve vystoupeních politiků převážil názor, že rychlé vítězství Tálibánu a jeho ovládnutí Afghánistánu bylo to nejhorší, co mohlo Západ i zemi samotnou potkat. Podobně jakov případě Andreje Babiše se i u Tálibánu ukázalo, že bylo jen nedostatkem představivosti nepřipustit, že mohlo být v případě Afghánistánu daleko, daleko hůř. Ukázal to čtvrteční atentát u kábulského letiště, kde při útocích teroristů Islámského státu zahynulo nejméně sto lidí, a to včetně dvanácti vojáků armády USA.

Útok proti afghánským civilistům, čekajícím a doufajícím v odlet ze země směrem na Západ, a proti západním spojeneckým vojákům byl útokem i proti nové afghánské vládě Tálibánu. Přestože se nám toto islámské hnutí zdá oproti našim představám o životě symbolem návratu země někam do islámského středověku, a některé kroky jako zákaz hudby tyto představy podporují, existuje viditelně ještě mnohem horší varianta.

Tálibán dává najevo, že je ochoten se spokojit s vládou v Afghánistánu. Celkem blahosklonně nechává ze země uprchnout většinuz těch, kteří mají s jeho vládou problém. Dohodl se, nebo se pokouší dohodnout na pokračování práce západních humanitárních organizací v zemi. A navíc, což je opravdu nevídané, vyjednávás Tureckem, členskou zemí NATO, která měla dosud v Afghánistánu rozsáhlý vojenský kontingentv rámci západních sil. Turci by podle představ Tálibánu měli převzít pod svoji kontrolu provoz na kábulském mezinárodním letišti po odchodu Američanů. Ještě to není definitivní, ale Ankara naznačila ochotu o setrvání na letišti uvažovat. „Turecko zůstane s afghánským lidem tak dlouho, jak si to bude přát,“ prohlásilo v pátek velení turecké armády, které však přesto zahájilo stahování s Kábulu.

Nikdo není schopen předpovědět, kam se dál bude vláda Tálibánu ubírat. Zda jsou její vůdci schopni dohody se svými dosavadními afghánskými odpůrci, nebo jen lavírují do momentu, než pevně uchopí moc. Islámský režim, který plánují, nepochybně nebude mít nic společného s demokracií či lidskými právy v západním pojetí. Nebude to však první ani poslední a už vůbec ne jediný islámský režim světa. Od doby, kdy vůdci Tálibánu podporovali Usámu bin Ládina však uplynulo dvacet let a dnes je v čele hnutí z velké části jiná generace vůdců. Země je také závislá na rozsáhlé zahraniční pomoci, je ekonomicky a do značné míry i politicky nesamostatná.

Soužití s Vietnamem

Proto může v Afghánistánu nastat poměrně rychle „varianta Vietnam“, tedy stav, kdy se krvavé nepřátelství změní v konstruktivní spolupráci se Západem v čeles USA. A to přesto, že si nelze dělat iluze ani o dodnes tuhém komunistickém režimu ve Vietnamu.

S Tálibánem, pokud nechceme, aby se v Afghánistánu chopil moci třeba Islámský stát, budeme muset jednat a naučit se s ním koexistovat. A pokud začnou Islámský stát a další islamistická teroristická uskupení v Afghánistánu sílit, tak třeba i Tálibánu pomoci. To, že by se to nemohlo v budoucnu stát, je totiž pouze onen nedostatek představivosti. A to je luxus, který si jako Západ nemůžeme dovolit. Už proto, že nechceme, aby se do naší části světa v dohledné době přestěhovala polovina čtyřicetimilionového Afghánistánu.