V lese kousek za naším domem na východním okraji Prahy je zakopáno tucet německých vojáků popravených ve dnech po konci války. Už dva roky se je marně pokouším najít, vyzvednout ze země, identifikovat a nechat důstojně pohřbít. Je už jen několik lidí, kteří vědí, kde byli zakopáni. Neví se ani, proč je po německé kapitulaci zabili, jestli za něco nebo za nic. „Nechci, aby se to otvíralo, nech to spát,“ říkal mi jeden z těch, kteří ví, kde jsou.

Vláda místo záchrany naší turistiky řeší, jak letos k moři

Uprostřed naší lipové aleje býval pomník rudoarmějce. Také jsem u něj stával jako pionýr v 70. letech čestnou stráž. Voják ale nepadl, zahynul při autonehodě. Pomník tam proto už dnes nestojí, rudoarmějec má jen obyčejný hrob, ale důstojný na nedalekém hřbitově.

Před 75. lety začalo Pražské povstání. Německo včera oznámilo, že už nebude pátrat po milionu stále pohřešovaných z konce války. Já ty své Němce ale najít a pohřbít přece jen zkusím. Dědeček mé ženy by to určitě udělal taky.

Náš stát nás měsíc věznil