Kliknutím zvětšíteTak tuhle větu slýchám od klientů nikoliv denně, ale několikrát za den. A pak vždy následuje v nějaké variantě dotaz, co klienti mají dělat s úsporami. A vždy v takovou chvíli čtu mezi řádky jakýsi nevyslovený předpoklad, že klientovi poskytnu zázračný recept, jak na inflaci vyzrát, „tutovku“, na kterou sami ještě nepřišli, ale já ji jistě mám v rukávu a klientovi ji jistě pod pultem poskytnu. Až na to, že celé je to docela jinak.
Především je nutno uvědomit si jednu podstatnou věc. Za normálních okolností – a ty „normální okolnosti“ platí, řekněme, 95 let ze sta roků, existuje jasný vztah mezi výnosem a rizikem: Čím vyšší výnos chceme, tím větší riziko musíme podstoupit. Anebo opačně: čím větší riziko podstupujeme, tím větší výnos, anebo také vyšší ztrátu, můžeme nakonec mít. Jenomže v posledních letech jsou časy všechno jen ne normální. A onu „normalitu“ zrušil stát, protože jen on má tu moc uvalit takovou regulaci, že běžné zákonitosti přestávají fungovat.
Přesněji řečeno normalitu ve finanční oblasti zrušily centrální banky coby prodloužená ruka státu. Když začaly pumpovat peníze do oběhu – neboli „tisknout peníze“, jak se tomu lidově a celkem trefně začalo říkat – a snižovat úrokové sazby do iracionálně nízkých úrovní. Když začaly vykupovat od komerčních bank různé cenné papíry, vytvářet tak po nich fiktivní poptávku, tím vyhnět ceny těchto cenných papírů vzhůru, ačkoliv v realitě šlo mnohdy doslova o finanční odpad. Tehdy přestalo platit, že vysoké riziko je odměněno vysokým výnosem. A začalo platit, že i když riskujete, odměnu v podobě vysokého výnosu nedostanete. Rizika tím začala být kamuflována.
A to je obrovský problém. A právě proto dnes nelze vytáhnout z rukávu žádnou zázračnou investici, která by přinesla tak vysoký výnos, že by nás ochránila před inflací, ale současně aby nás nenutila bláznivě riskovat. To, co právě v těchto dnech dělá Česká národní banka, totiž že zvyšuje úrokové sazby, tak vlastně zase zpětně navozuje jakousi normalitu ve financích, jenomže bohužel je už moc pozdě, a navíc jde o jednu malou centrální banku v jedné malé zemi, která to z globálního pohledu moc nevytrhne.
Když tedy dneska přijde klient se zadáním, že se chce ochránit před inflací, ale nechce podstupovat velké riziko, které by nutně musel podstoupit při většině investic do cenných papírů se zamaskovaným rizikem, vyjdou z tohoto zadání vítězně praktickou pouze takzvaná reálná aktiva. Tedy když neuvažuju bizár typu sbírka veteránů, jsou to především nemovitosti a drahé kovy.
Tím to ale nekončí. Pokud si dotyčný myslí, že na něj mohu vychrlit, že tolik a tolik procent svých úspor by měl dát do pozemků a tolik a tolik procent do zlata, mýlí se! Tak jako každému nepasuje stejné číslo bot, taky každému nemůže pasovat stejná finanční strategie. Každý jsme jiný, máme jiné zázemí, jiné příjmy, jiné výdaje, jiné plány, jinou ochotu riskovat. Takže teprve až poté, co s dotyčným klientem rozeberu jeho životní styl, mohu mu o vhodné investiční strategii říci více.
Markéta Šichtařová
je ekonomka
Tak například čím víc nemáte rádi riziko, čím víc je vaším cílem především ochránit majetek dlouhodobě před inflací a s minimálním rizikem, tím víc vás to potáhne ke zlatu. S poklesem touhy po bezpečí a s růstem touhy po větším zisku klesá i procento investované třeba do zlata a roste chuť investovat… třeba do dividendových akcií. A tak dál.
Jinými slovy: Univerzální jednovětá odpověď na otázku: „Kam mám investovat?“ prostě NEEXISTUJE. A pokud vám někdo tvrdí, že má pro vás dokonalý investiční produkt, ale současně vás nezná, buď vám lže, nebo financím rozumí jako koza petrželi.
Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.
7
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
