Myslel jsem, že Lauenburg a jeho okolí budou poslední hory, co mě po cestě potkají. Nebyly a horské prémie písečnými stezkami vysoko nad Labem pokračovaly ještě nějakých patnáct kilometrů. Na začátek a s naloženým kolem nic moc. Tak jsem si alespoň prohlédl zříceniny strážního hradu z 11. století.

Pak už ale poslední strmý sjezd k Labi. Labi, na kterém byly první velké lodi. Pak nenápadná atomová elektrárna, mimo provoz, a vedle ní přečerpávací elektrárna. Ano i takové tu jsou na pravém břehu Labe kopce. A pak už cesta dál kolem řeky. Řeky s loděmi. A také první pořádnou pláží, stovky metrů jemného písku a lidí jen pár, ve vodě ještě méně. Ale druhý břeh, most široko daleko nikde. Zato o kousek dál u koupaliště fronta.

Vypadá to, jakoby se Němci z nějakého důvodu nechtěli koupat v řekách nebo v jezerech a dávají přednost „hygienicky“ prochlórovaným koupalištím, nebo moři. Na Labi jsem viděl tolik krásných míst, přesto bylo ve vodě maximálně pár pejsků, páníčkové seděli na břehu. Labe k nekoupání je zatím největší překvapení a možná i zklamání. Já se držel pravidla, nedělej to, co nedělají místní, nějaký důvod možná mají. Takže zaplavání si v Labi zatím nula.

Po sedmi stovkách kilometrů krajinou, kde v tomhle rozpáleném létě voda chybí, mě před Hamburkem poprvé čekal opak - odvodňovací kanály a krajina připomínající Holandsko. Možná už pod hladinou moře, nebo tady Labe. Blíží se Hamburk, a tak nejen provoz na Labi, ale i na cyklostezkách začíná houstnout. Přibývá elektrokol, které jsou tu jinak záležitostí spíš pro městské frajírky, na cyklostezkách mimo velká města slouží pak hlavně důchodcům, nebo obézním cyklistům. A pak, když se jedná o nákladní kola vozící děti, velké psy, skříně…

Široká cyklistická promenáda mě dovede skoro až do centra Hamburku. Tam mě čeká šok v podobě dálnice, obrovského množství aut, hluku a pak i spousty lidí. Jsme ale v Hamburku, takže cyklostezka mimo silnici mě spolehlivě dovede až do centra.

Na kole k Atlantiku. Díl šestnáctý: Lauenberg
Na kole k Atlantiku. Díl šestnáctý: Lauenburg, první stále živý přístav na Labi

Hotel má samozřejmě i cyklogaráž, tady v Německu normální věc. Čeká mě sprcha a pak na nádraží. Abych si zvýšil motivaci dojet až sem a podle plánu, přijíždí za mnou na poslední část cesty moje manželka Lída. Chtěl jsem to tak. Je to komplikace, ale milá. Na kole ale budu jezdit pořád jen já sám. Lída pojede zbylé trasy vlakem.

Hlavní nádraží je další šok. Na některá nástupiště se nedá ani projít, to je asi efekt levných jízdenek. Obrovské množství lidí všude. Zvlášť po mých dvou týdnech samoty. Vlak z Prahy přijíždí na čas. České dráhy se do něj ale neobtěžovaly zajistit ani jídelní vůz, ani nic k pití, což je na skoro nejdelší trase vlaků ČD do nebe volající. Od hranice s Německem byly povinné roušky, jako ostatně ve všech vlacích po Německu. Na nádraží ale povinné nebyly.

Vlak přijel, jak měl, a tak jsme měli večer čas na procházku po centru a na romantickou večeři. Nebyla drahá, účet odpovídal tomu, co bychom zaplatili v Praze. A to jsme byli přímo u vody a v sousedství byly obchody jako Gucci a Boss.

V Hamburku už jsem několikrát byl, ale znovu mě ohromil svojí velkolepostí a monumentální krásou. Centrum kolem radnice protínají kanály spojující přístavní část s velkým jezerem s mohutným vodotryskem. Mohutné domy a chrámy ze severských červených cihel. Vůně Skandinávie. Redakce Die Zeit, toho nejlepšího z německé novinařiny. A při cestě domů spousta lidí, kteří si ustlali u obřích luxusních domů. Nevím, jestli je to ukázka tolerance, nebo neschopnosti města, nejbohatšího a přitom nejlevicovějšího v Německu, kde vládnou sociální demokraté stejně tradičně jako CSU v Bavorsku.

V hotelu spíme se zavřeným oknem, ruch města je obrovský, zvlášť pro mě po týdnech v božském tichu. Ale u jezera s vodotryskem bylo vlastně také skoro ticho, které by člověk v centru druhého největšího města Německa ani nečekal.

V Hamburku dnes zůstávám, čeká mě přístav, budova filharmonie a mnoho dalšího. O tom však až zítra.