Hlavně vypnout. Nic neslyšet. Neodpovídat na žádné otázky. Jsem alergická už jen, když slyším slovo mami. Ano, rodina je základ státu, ale všechno má své hranice. Když vláda oznámila uzavření škol, vnímala jsem tato opatření jako nutnost. Izolovat se a chránit zdraví nás všech. Nenapadlo by mě, co vše se v našich životech změní.

Co nám covid vzal, co nám covid dal.Zdroj: DeníkDcera Karolina chodí na víceleté gymnázium a od prvopočátečního přechodu na distanční režim se výuka řídí každý den podle platného rozvrhu hodin. Ano, mají i hudební výchovu, tělocvik nebo výtvarku. Učitelé se snaží do dětí nahustit ještě víc než při běžné školní docházce. Dcera neustále vypracovává nějaké projekty, připravuje prezentace a pouští si videa, ze kterých má vyčíst odpovědi. Pravidelně píší testy na známky a musí se zapojovat v hodině. Ona sama si stěžuje primárně na distanci od kamarádů. Na otázky, jak to zvládá nebo jestli potřebuje pomoc ve škole, odpovídá: V pohodě mami a dokončí to ledabylým mávnutím rukou.

Celý den v pyžamu

Upřímně? Vždycky se mi uleví. Ráda bych jí pomohla, ale i pro mě je situace dost náročná. Den si musím rozvrhnout tak, abych se postarala ještě o mladší dvouletou dcerku a zvládla svoji práci, kterou nakonec doháním stejně po nocích.

Každé ráno se všichni sejdeme v kuchyni u stolu. Zatímco děti a manžel snídají, aby s plným žaludkem a lepší náladou plnili následné povinnosti home officu a home schoolingu, já už připravuji oběd, vařím konvici čaje, vyndávám myčku umytého nádobí a přemýšlím, jak zabavím dcerku, až budu mít první on-line konferenci. Poslední dny to řeším tak, že ji uvozím v kočárku na terase těsně před zahájením hovoru. Pak zasednu právě k tomu stolu, kde rodinka zanechala prázdné a špinavé talíře od snídaně, občas někde vykydnutý jogurt a kolečka od hrnků s kakaem, a místo úklidu zapnu počítač. Než se nastartuje, v koupelně z pračky vyndám vyprané prádlo a hodím ho vedle do sušičky. Kameru na počítači už z principu nezapínám. Ne snad kvůli rozházeným hračkám nebo počmárané zdi v pozadí, ale proto, že když zrovna nemluvím, tak se snažím vyčistit si alespoň zuby, škrábu brambory nebo míchám omáčku na sporáku. A v neposlední řadě mám na sobě pyžamo. Někdy i celý den.

K tátovi vstup zakázán

Co si neudělám sama, nemám. Manžel se zavře v pracovně a vstoupit tam můžeme jen v případě nutnosti. Velmi často má konferenční hovory s kolegy z Belgie nebo vedením ČSOB, kde pracuje. Samozřejmě to porušujeme. Dvouletá Terezka už si umí totiž otevřít dveře sama. Stojí doslova na špičkách palců u nohy a prostředníčkem prstu na ruce vší silou zmáčkne kliku. Takže jít za tatínkem, aby jí poskládal vlaštovku nebo zahrál divadýlko s plyšáky, už pro ni není problém. Ten mám pak já, protože špatně hlídám, nebo i proto, že se jdu zeptat, jestli nemůže hlídat dítko on, neb taky potřebuju vykonávat hodnoty. Promiň, ale já mám call, jestli sis nevšimla, slýchávám od něj vlastně pořád, a tak s hlídáním pomáhá starší dcera Karolina. Někdy i na úkor školy. Řídíme se heslem: musíme si pomáhat.

Nejvíc využíván nebo spíš zneužívám čas o její velké přestávce, která trvá krásných dvacet minut. Namísto přípravy na další hodinu si holky hrají, jindy obalují řízky nebo vyběhnou ven na zahradu nadechnout se čerstvého vzduchu. Já usedám opět k počítači a rychle datluju do klávesnice. A abych nebyla u kolegů s cejchem – ta co má děti, využívám k práci i venkovní procházky. Malá sbírá kamínky, klacíky, hází si balonem a já s blokem a tužkou v ruce zapisuji poznámky z porady, kterou poslouchám ze sluchátka v uchu.

Koronavirová zkouška

Mnohem horší situace nastala ve chvíli, kdy jsme si celá rodina procházeli nákazou koronavirem. Manžel se starší dcerou měli průběh nepříjemné chřipky, kterou známe asi všichni. Prošli si bolestí hlavy, kloubů, zad, manžel i ztrátou čichu a chuti.

Já jsem na tom byla o poznání hůř. Kromě výše zmíněného mě navíc pálila kůže po celém těle, měla jsem úporný kašel a dušnost. Skloubit chod domácnosti bez pomoci babiček nebo přátel byl pro nás všechny nadlidský úkol. Vysvětlit malému dítku, že potřebujete alespoň chvíli jen ležet, bylo zbytečné čerpání energie. V péči jsme se nějak střídali stejně jako v emocích a hádkách, kdo si zaslouží ležet o půl hodiny dýl a kdo už se musí prostě zvednout a fungovat. Pro chvíli klidu jsem občas chodila na toaletu, kde jsem si lehla na zem a nemusela nikoho pár minut ani vidět, ani slyšet. Řeknu vám, prožít si těch deset dní byla zkouška. Bolest střídal vztek. Únavu zase pláč. A tak to šlo pořád dokola.

Světlo na konci tunelu

Když nás doktorka po telefonu uschopnila a dala do škatulky „Vyléčení“, objednali jsme se pro jistotu ještě jednou na testy. Kvůli rodičům a babičkám, abychom je nenakazili. Testy vyšly pozitivní. Až v této chvíli mě převálcovala panika. Já už potřebuju dýchat. Jít ven mezi lidi. Koupit si rohlík, který si sama vyberu. Potřebuju babičku, aby chvíli pohlídala děti! Křičela jsem a brečela zoufalstvím. Naštěstí nám paní doktorka vypsala výměnný list k testování infekčnosti a protilátek na covid-19. Ve Vinohradské nemocnici nám sestra udělala další stěr nosohltanu z každé nosní dírky, krku a odebrala krev. Po čtyřech dnech přišla konečně dobrá zpráva. Jste zdraví! Zaplavily mě hormony štěstí.

Následující víkend byl v duchu balení kufrů. Na pár dní jsme se přestěhovali k rodičům manžela. Babička si užila obě děti, a já mohla dodělat některé resty a více se soustředit na další práci.

Možná vás napadá, proč nejsem na mateřské dovolené a plnohodnotně se nevěnuji jen rodině. Věnuji. Miluji svoji rodinu, ale mám ráda i svoji práci. A tato situace, kdy nás aktuálně ovládá koronavirus, je naprosto výjimečná pro nás všechny. Staví nám překážky, které se učíme překonávat. Posouvám se dál v myšlení a žijeme, jak nejlíp umíme a můžeme. Nedávno jsem o této zátěži pro rodinu polemizovala s psychologem Petrem Šmolkou, který mi odvětil: Nemyslím si, že jsem expert na rodinné štěstí, ale souhlasím s myšlenkou pana primáře Plzáka „permanentně šťastný může být jen idiot“, proto bychom měli upustit od dokonalosti a k panujícím pandemickým omezením přistupovat spíše jako k šanci. Tak se té šance nepusťme. Věřím, že nás všechny zase čekají lepší časy.