Byl normální zimní den. Kolem třetí hodiny odpoledne se vrátila moje panička Sandra ze školy s neobvykle dobrou náladou, vážně dobrou náladou! Říkal jsem si, že to snad není ona, co se asi mohlo stát, že přišla domů ze školy tak šťastná? To se moc nestává. Radostně oznamovala mamince, že mají prázdniny. Přišlo mi to divné, protože jim nedávno jedny skončily. „Konečně volno! Bude to fakt super! Můžu chodit spát pozdě v noci, nemusím ráno brzy vstávat, budu si užívat s kamarádkami a jarní počasí venku! A víte co ještě? Žádné učení!“ radovala se. To ještě ňouma netušila, co ji všechno čeká.
Asi první tři dny „prázdnin“ si opravdu užívala. Vstávala přesně na oběd, udělala si své povinnosti a na celý den zmizela za holkami. Čtvrtý den, když přišla první várka úkolů, úsměv ji hodně rychle přešel, uvědomila si, že jich bude víc a víc a že to asi žádný prázdniny nebudou. Tak jsem ji teda začal sledovat, jestli je plní, anebo jestli na to kašle. Možná tomu neuvěříte, ale přestala chodit ven a každý den dělá alespoň 2 – 3 úkoly. Je celkem vtipné ji pozorovat. To jenom slyšíte: „Cože?? To jsme se snad ani neučili! Mě už to fakt nebaví! Vůbec nevím, co po mně chtějí! Nechte mě být a nemluvte na mě, snažím se pracovat!“ Bavím se dobře, hlavně když dělá matematiku. Ale 16. března to teprve začalo! Byla totiž vyhlášena celostátní karanténa! No tak ten první den byl ještě v pohodě, že jo… Říkala si, že bude mít alespoň více času na plnění úkolů, a stejně bylo hnusné počasí… Jenže druhý den se oteplilo, svítilo sluníčko a bylo opravdu krásně! Sandře se chtělo brečet, že musí zůstat doma a dělat si starosti s úkoly. Takové počasí bylo asi další čtyři dny… No kdybyste viděli moji paničku… Celé dny si „užívala“ pěkného počasí jen tím, že koukala z okna. Chodila po bytě sem a tam, tam a sem! To jsme jen slyšeli: „Ach jó… Tak krásné počasí a já můžu koukat jenom z okna… Už to nevydržím, chci jít ven! Bože, ať už to všechno skončí! Nebaví mě nic!“ Od rána do večera ležela v posteli, půl hodiny vydržela koukat jen tak do stropu… Přiznám se, měl jsem o ni strach, myslel jsem, že se naprosto zbláznila, vypadala na to! Její radost z prázdnin se změnila v depresi… Občas mluvila sama se sebou… Fakt divné, co? Dokonce několikrát řekla něco, o čem jsem si myslel, že nikdy neřekne!!! „Už abych byla zpátky ve škole! Seděla bych tam klidně celý den! Chybí mi škola i učitelé!“ To si nedokážete představit, jak jsem vypadal, když jsem na ni civěl s otevřenou tlamou!
Když to tak nějak shrnu, myslím si, že většina školáků by se také nejradši vrátila do školních lavic jako moje panička. Tolik úkolů bych fakt nechtěl! Ale víte co, školáci? Máte to blbý! Úkolů bude ještě víc a víc! Myslím si, že karanténa potrvá ještě dlouho, slyšel jsem to v televizi. Ale to je dobře, všichni chceme, aby se ten vir už někam ztratil a dal nám pokoj!

Váš oblíbený novinář Čip (Sandra Kindlová, ISŠTE Sokolov)