Nebanice, původně náležící k říšskému lénu chebské falce, byly již před tímto datem lénem rodu Notthaftů. Později, a to až do 16. století, patřily Nebanice chebské patricijské rodině Junckerů. Vinzenz Pröckl uvádí, že již roku 1391 stál v obci kostelík a že se zde již v této době nacházelo také panské sídlo, jež bylo společně s osadou roku 1469 zničeno a vypáleno Fridrichem ze Švamberka. Předdpokládaná poloha tvrze na ostrůvku mezi řekou a mlýnským náhonem však není prokázána. Rodina Junckerů, jež v Nebanicích vystavěla malé sídlo, prodala svůj zdejší majetek roku 1521 Christophu Werndlovi z Chebu. Ves až do 18. století mnohokrát změnila majitele.

Až do roku 1848 stálo v Nebanicích 25 domů, z nichž bylo 24 poddáno městu Cheb a pouze jedno stavení rytířskému řádu křižovníků s červenou hvězdou. Roku 1850, kdy byly zřizovány obecní úřady, staly se také Nebanice samostatnou obcí, k níž náležely ještě vsi Vrbová, Hněvín a Hartoušov (něm. Hartessenreuth). Tento stav trval až do konce druhé světové války. Ze sčítání obyvatel roku 1930 vyplývá, že obec (včetně přináležících vsí) tehdy čítala 435 obyvatel, z nichž se pouze 57 hlásilo k české národnosti. Tuto menšinu tvořili především státní zaměstnanci a jejich rodiny. Na základě Mnichovské dohody se obec roku 1938 ocitla uvnitř Německé říše a její zpětné připojení k Československu roku 1945 tak znamenalo vyhnání téměř veškerých obyvatel obce.

Ve 2. polovině 20. století nabyly Nebanice s novým obyvatelstvem nového rázu. Velká část původní zástavby byla zbořena či v rámci socialistického hospodaření přetvořena k nepoznání. Roku 1977 byl stržen také zchátralý barokní zámek. Roku 1990 došlo k opětovné reorganizaci struktury místní samosprávy a vzniku samostatných obcí Odrava a Tuřany s přičleněnými sousedními osadami.

Příspěvek zaslal Miroslav Šindelář. Velice mu děkujeme.