A právě spojení tohoto výroku se jménem našeho prvního prezidenta, který je současnými politiky glorifikován, zatímco za minulého režimu byl téměř opomíjen, právě toto mne přivedlo ke srovnání prosazování tohoto hesla do skutečného života za minulého režimu a v současnosti. Při objektivním zkoumání skutečností je nutno přiznat, že za minulého režimu (tedy před rokem 1989) nebylo vše zdaleka tak špatné, jak se kdoví kým ovládaná média snaží přesvědčit ty, kdož to nepamatují.

Vraťme se ještě k tomu citátu. Ano, rodina je základ státu. Rodina – tedy otec, matka a děti. Rodina produkuje nové občany státu, nové dělníky, nové zemědělce, nové vojáky, nové občany, kteří nejenom pokračují v započatém díle, ale kteří se také postarají o odcházející generaci. Kromě toho je řádně fungující rodina vlastně takovým zmenšeným modelem fungujícího státu, kde jednotlivé činnosti na sebe navazují a řádně fungují.

Jak to bylo s rodinou před rokem 1989? My, dříve narození si pamatujeme, že vlády (tedy stát) za "minulého režimu" pečovaly o zajištění potřeb mladých rodin a tím i o růst populace u nás.

Novomanželské půjčky snižované o nemalé částky za každé narozené dítě, masivní výstavba státních bytů s nízkým nájemným, zdravotní péče zdarma a právě tak dostatečný počet jeslí a mateřských škol.

Tehdy nastupovali téměř všichni mladí muži po dokončení svého vzdělávání na základní vojenskou službu, která jim dodala nejenom fyzickou zdatnost, ale především je naučila disciplíně, pořádku a řádu.

Takto na život připravení mladí muži následně nastupovali do zaměstnání, které nebyl problém získat, naopak – pracovat byla povinnost. A tato povinnost pracovat i to získání potřebných návyků a disciplíny, to platilo pro všechny, tedy také pro příslušníky dnes chráněného etnika, jehož příslušníci mnohdy již ve svém okolí neznají nikoho, kdo by kdy pracoval.

Mnozí tito mladí muži měli svá zaměstnání, do nichž nastupovali ihned po vyučení, již před nástupem na vojenskou základní službu. Téměř každý podnik totiž tehdy měl své učňovské středisko, v němž si vychovával budoucí zaměstnance.

Ano, je pravda, že v některých případech nastupovali vysokoškolsky vzdělaní pracovníci na tzv. umístěnky, tedy tam, kde je společnost potřebovala. Společnost poskytla bezplatné vzdělání, tedy požadovala, aby toto vzdělání bylo uplatněno tam, kde ho společnost potřebuje.

Se získáním zaměstnání, které bylo pro mnohé zaměstnáním na celý život, bylo nezřídka spojeno i získání bytu nebo nenávratné půjčky na stavbu domu.

Za těchto podmínek zakládaly mladé páry manželství a rodiny velmi brzy, protože jim k tomu společnost vytvořila vhodné podmínky.

Manželé s dětmi byli oproti bezdětným daňově zvýhodněni, maminky neměly žádné problémy s návratem do zaměstnání po mateřské, ani s případnou prací na poloviční úvazek. Náklady na bydlení byly minimální, ceny energií byly zanedbatelné.

Ceny dětského zboží byly dotované – tedy nízké a další snaha o podporu rodičovství byla zřejmá z husté sítě jeslí a mateřských školek.

Zcela bezplatné školství včetně učebních pomůcek, školní družiny a kluby na odpolední starost o děti zaměstnaných rodičů, levné školní obědy, množství zájmových kroužků a letních i zimních táborů pro děti.

Stačí podívat se na demografickou křivku té hrozné doby, která je nyní pejorativně označována jako "normalizace". V té době se rodilo nejvíce dětí za posledních 60 let. Rodilo se 2x více dětí než v současnosti (v roce 1974 to bylo téměř 200.000 dětí a připadalo tak 2,45 dětí na jednu ženu). Lidé tehdy měli jistoty do budoucnosti a děti nepředstavovaly žádnou komplikaci v oblasti jejich nákladů na domácnost ani v oblasti pracovní, protože maminkám bylo všemožně vycházeno vstříc a to i umožněním částečných pracovních úvazků. 

Ale vývoj šel dál … a přišel rok 1989 .....

Poté, co jsme se dozvěděli, že pravda a láska zvítězí, poklesla porodnost na polovinu a v posledních letech nedosahuje ani 1,5 na jednu ženu. Lidé ztratili jistoty a pořídit si dítě znamená téměř luxus a obrovskou zátěž …

V roce 2015 sice vzrostla porodnost na jednu ženu na 1,57, ale tento nárůst byl způsoben větším počtem dětí, které se narodily neprovdaným ženám.

V roce 2015 se mimo manželství narodilo 58,0 % prvorozených dětí.

Význam rodiny neustále klesá a také počet rodin se neustále snižuje.

Přibývá osob rodinného stavu svobodný/svobodná a ubývá osob ženatých/vdaných. Podíl osob žijících v manželství se v obyvatelstvu již snížil pod jednu polovinu a dále klesá. Podle posledních výsledků bylo v populaci osob starších 15 let mezi muži 48,8 % ženatých (o deset let dříve 54,5 %) a mezi ženami 46,1 % vdaných (51,0 % v roce 2005). Do manželství tyto osoby přitom vstupují stále v pozdějším věku. U mužů převažovali až ve věku 36 let (před deseti lety ve věku 31 let) a u žen ve věku 32 let (v roce 2005 ve věku 28 let).

A jak to bylo před tím, než naši zemi ovládl současný báječný kapitalismus?

Do manželství vstupovala naprostá většina mužů a žen (90–95 %, resp. 95–97 %), přitom sňatek uzavírali převážně ve velmi nízkém věku. Průměrný věk svobodných nevěst se pohyboval mezi 21–22 roky, svobodných ženichů mezi 24–25 roky.

Od počátku 90. let se ovšem situace výrazně měnila.

Lidé začali posouvat uzavření manželství do pozdějšího věku. Začali se zaměřovat na vlastní představy života v „nových možnostech“ (cestování, studia, budování kariéry), žili „na zkoušku“ v neformálních svazcích. Stát se ani nesnažil o nějaká opatření na podporu rodinné či sociální politiky, která by je motivovala uzavírat sňatky a vychovávat děti, jako tomu bylo dříve.

A zakládání rodiny a „pořizování si dětí“ se tak stalo nejenom nemoderním,

ale také značně nákladným počinem. Mnohé páry uvádějí různé důvody odkládání rodičovství. Často je to pracovní vytížení a možnost ztráty zaměstnání při odchodu na rodičovskou dovolenou, obava o zajištění rodiny do budoucnosti při současné nejistotě stálého zaměstnání a v neposlední řadě i mnohdy doživotní zatížení hypotékou při snaze zajistit si vlastní bydlení.

Klasická česká rodina přestává fungovat tím způsobem, jak jsme ji v minulosti znali, tedy způsobem, který byl v souladu s fungováním státu.

A stát, jehož by – podle uvedeného citátu – měla být základem, na to nikterak nereaguje?

Ano, stát na to reaguje, ač by se mohlo zdát, že to spolu nemůže souviset.

Tak jako se vytrácí fungování rodiny, vzájemná úcta a láska mezi lidmi, kdysi běžná vzájemná pomoc a přátelství a to vše je nahrazováno pouze mocí peněz, právě tak se stát stává pouze nástrojem chamtivých politiků pro získání jejich vlastního prospěchu, místo toho aby sloužil svým občanům.

Je-li tedy skutečně pravdou, že rodina je základ státu, mohli bychom se s ním pomalu začít loučit.


Miloslav Smola