V roce 2011 Milan Blaha jezdil na běžky po horách s batohem a rozvážel suvenýry ze své firmy. Náhodou se dostal k možnosti koupě poštovny. „Nákup tehdy nebyl levný. Řekl jsem si, že to asi dokážeme, a půjčil si od banky skoro na koupi celé poštovny,“ vzpomíná Blaha. Sedm let unikátní stavbu na Sněžce spláceli. Po devíti letech se rozhodli poštovnu opustit a prodat. Krásná stavba na nejvyšším vrcholu České republiky má pár dní nového majitele, je jím italský podnikatel Eugenio Bramerini.

Milan Blaha z Moravské Třebové po 9 letech prodal Českou poštovnu Anežku na Sněžce.Zdroj: archivCítím, že poštovna je pro vás srdcovka. Proč jste se po těch letech rozhodli, že ji prodáte?
Je to srdeční záležitost a navždy to tak zůstane. K prodeji bylo několik důvodů. Syn založil rodinu, má malá dvojčata. Od dětí se už nedá pořád jezdit na směny. Na Sněžku se totiž nejelo na jeden den. Jezdili jsme na pět dní, střídali jsme se. Neměli jsme bydlení v Peci pod Sněžkou. Hledali jsme, ale ty ceny byly ukrutné.

Takže jste uvažovali o stěhování do Krkonoš?
Ano, ale tam není možnost sehnat bydlení pod pět milionů korun. Dál od Pece bychom našli, ale pro nás byla ideální přímo Pec. Navíc jsem druhým rokem v důchodu, manželka má vnoučata v Thajsku a chtěla by se starat o svoji rodinu. Plánujeme, že budeme v Asii více měsíců, než jsme bývali. Sešlo se více drobných důvodů, které nás dotáhly k tomu, že poštovnu prodáme. Neutíkáme z hor ani z Krkonoš. Vracet se budeme pořád. Zase obuji běžky, vezmu batoh s katalogy suvenýrů a objedu si na pohodu krkonošské boudy. Za těch devět let jsme se ze Sněžky na chalupy kolem jenom dívali. Byly měsíce, že jsem se ani na Luční boudu nedostal. Bylo to hodně náročné a uvidíme, co přinese život dál, jestli znovu zakotvíme někde v horách, nebo ne. Člověk nikdy neví.

Poštovna má nového majitele. Vybírali jste dlouho, komu ji prodáte?
Před dvěma lety jsme pustili šeptandu, že se bude poštovna prodávat. Zájem o ni byl vždy, objevily se poptávky na koupi nebo pronájem. Přihlásila se firma z Jizerských hor, ale nedopadlo to. Nedokázali sehnat finance, i když to vypadalo slibně. Následně se ozval další podnikatel přímo z Pece pod Sněžkou. S ním to bylo těsně před podpisem, bohužel jeho zdravotní stav mu koupi nedovolil. Pak se objevil další zájemce z Pece, zase jednání několik měsíců, sháněl peníze od banky, ale ani to bohužel nevyšlo. V tom období jsme už spolupracovali s právní kanceláří v Praze, přes ni se zájem o poštovnu rozšířil. Byl tam zahraniční podnikatel, který už ale dvacet let působí v Praze, pohybuje se v módě, restauracích a chtěl odejít z Prahy. Šlo o rychlou dohodu, minulý týden byla poštovna přepsaná v katastru. Nespekuloval, řekl, že ji bere, i když na Sněžce nikdy předtím nebyl.

Je to Ital?
Ano, je to Ital, který ale žije dlouho v Čechách. Bude pokračovat v tom, co jsme zavedli. Myslím, že má dobré nápady, něco pozdvihne, přijdou zákazníci na jeho speciality. Doufám, že sám budu mile překvapený. Naši brigádníci a zaměstnanci tam všichni zůstávají. Turisté by změnu neměli vůbec poznat.

Jaké byly ty roky na Sněžce?
Byly moc krásné.

Splnilo se vám to, s čím jste poštovnu v roce 2011 kupovali?
Myslím, že nám to dalo daleko víc. Když jsme tam šli, byl to obchodní kalkul, koupíme poštovnu na Sněžce a pomůže nám v dalším obchodu díky tomu místu. Samozřejmě to se splnilo. Díky tomu jsme získali krásné partnerské vztahy s několika výrobci oděvů, bot a velkoobchody. Samostatnou kapitolou jsou vztahy na horách. Vždy byly nadstandardní, nikdy jsme nenosili peníze, kam jsem přišel, dostal jsem jídlo, neptali se na placení a to samé zase platilo u nás. Kdokoli z chat přišel k nám nahoru, neexistovalo, aby platil. Byla to rodina.

Poštovnu nazýváte často Zimohrad. Opravdu je tam pořád zima?
S tím přišel syn Dalibor. Má to z Hry o trůny. Já jsem šel vždy ne na Sněžku, ale na kopec. Pro mě to je „kopec“.

Dá se říci, že se změnili turisté od té doby, co jste poštovnu koupili, a dnes?
Jsou vychovanější. I přes to, co se říká v médiích. Bohužel je několik dní v roce, kdy se sejdou polské svátky a české volno. Najednou se tam objeví dvojnásobek turistů. Novináři to vyfotili a fotografie se pak všude používaly celé léto. Kvůli tomu jsme nahoře uprostřed léta neměli do 11 hodin ani nohu a v 16 už tam taky nikdo nebyl. To vše kvůli té mediální masáži. Samozřejmě jsou turisté, kteří jsou na horách poprvé a myslí si, že všude jsou odpadkové koše, toalety… Ale je to taky o neinformovanosti. Kdysi na všech přístupových cestách do Krkonoš byla informační centra, dnes jsou na české straně zrušené. Mnozí si až na Sněžce přečtou na ceduli, co se má a co ne.

Někteří pak vyrazí i v teniskách a hledá je horská služba, že?
Kdyby je někdo dole zastavil a vysvětlil jim, že to nezvládnou… V horách zabloudí i zkušený horal. Syn také v bílé tmě volal na horskou službu. Záchranáři jsou tam od toho. I my jsme na Sněžce několikrát zachraňovali lidi. To byl další důležitý bod, proč jsme byli na kopci a měli celoročně otevřeno. Zavírali jsme jen na několik dní v roce, kdy obsluha nedokázala v orkánu vyjít nahoru. Přišli třeba jen dva lidi v zimě. Můžu říci, že jsme svým způsobem zachránili více lidí na Sněžce než horská služba. Před týdnem došla na poštovnu mladá rodina s dvěma malými dětmi. Kdybychom neměli otevřeno, tak by zmrzli. Děti měly vše mokré, nedošly by už nikam. Těch případů bylo hodně. V létě kolabovali turisté, snažili jsme se zachraňovat, oživovat. Ne vždy se to podařilo. Uměli jsme pracovat s defibrilátorem, máme kurzy se záchrankou v Hradci Králové. Víme, jak komunikovat s vrtulníkem, když přistává. To všechno jsme zabezpečovali nad rámec práce na poštovně. A dělali jsme to rádi.

Na poštovně bylo docela náročné zásobování.
Z polské strany je možné od května do října vyjet na vrchol autem. Je to o 40 kilometrů delší, než kdybychom jeli přes Luční boudu. To se zatím nepovedlo vyjednat. Také jsme každý den vyváželi odpadky. V létě je toho za den až sedm pytlů, díky tomu, co všechno přinesou na Sněžku turisté. Na zimu jsme se předzásobili trvanlivými potravinami. Pak už jsme vozili potřebné věci lanovkou a když nejela, tak se nosilo pěšky. Z Růžové hory nebo Luční boudy věci odnosil syn a jeho kamarádi. Dvakrát do roka jsme organizovali Sherpa Cup. Abychom soutěžící nosiče využili, nosili, co bylo potřeba. Většinou to byly minerální vody.

Jak moc hory ovlivnily váš život?
Jsem z Moravské Třebové, ale po studiích v Brně jsem odešel na Slovensko a tam jsem byl v horách pořád. V Banské Bystrici jsem působil v Nízkých Tatrách. Každý den jsem byl ve výškách kolem 2000 metrů. Nosil jsem vzorky kamenů na zádech v batohu. I děti v horách vyrostly. Sněžku znám od svých patnácti let velice dobře. Do Obřího dolu jsem chodil jako student na kameny. Znám ji zevnitř i shora.

Má pro vás Sněžka i po těch letech nějaké kouzlo?
Pořád. Má tvar ležícího mladého ženského těla. Když se na ni podíváte, to je jako krásné poprsí mladé ženy. Ten vztah je silný a pořád je co objevovat. Kopec je každý rok v každém ročním období jiný. A vždy tam má co překvapit. Předloni jsem sbíral rybíz pod vrcholem. Na kopci můžete fotit pořád východy, západy slunce. V létě ji vidíte v jiném úhlu než v zimě. Je jako sluneční hodiny…

Kdy je podle vás Sněžka nejkrásnější?
Kdykoliv, když tam nejsou lidi. Když byl při západu slunce klid, sedl jsem si s pivem na terasu… Na poštovně jsme pravidelně přespávali. Manželka, i když je Thajka, si Sněžku zamilovala. Pracovala tam a občas byly slyšet hlášky, že poštovnu koupili Vietnamci. (smích)

Mohl byste napsat knihu o Sněžce a životě na ní. Co myslíte?
Neříkám ne, možná někdy se synem dáme pár lahvinek vína a něco napíšeme.

Co vás čeká teď? Nudit se určitě nebudete.
Máme malou hospůdku v Moravské Třebové. Provozujeme velkoobchod se suvenýry, zásobujeme hrady, zámky, jeskyně v celé České republice. V tom budeme pokračovat. Rád cestuji po světě, tak jsem se dal na cibetkovou kávu, která je rozšířená v Barmě, Laosu nebo Indii. Objel jsem farmy v Indonésii, Laosu, Kambodži, Thajsku a začal jsem ji propagovat. Zjišťuji, jak to chutná a komu, a přemýšlím, jak ji více rozšířit v Čechách.