„Vždy jsem měl na makovici něco extra,“ přibližuje s úsměvem Marián Geňo, trenér karlovarské Slavie, když jeho hlavu zdobí v současné době modrý přeliv. „Ta modrá barva nic speciálního neznamená, jen se mi to zkrátka líbí,“ poznamenává k extravagantnímu vzhledu.

Během doby, kdy rozdával hráč s číslem 15 na zádech fotbalovou radost fanouškům, okusil i nástrahy trenérského postu. Po ukončení fotbalové kariéry se vrhl obávaný kanonýr po hlavě na kariéru trenérskou. A právě o tom jsme si s nejmladším trenérem Fortuna ČFL povídali.

Kdy vás napadlo, že byste se chtěl věnovat trenéřině?

Asi ve dvaadvaceti jsem půl roku trénoval starší žáky, bavilo mě to, ale pak jsem už na trénování neměl čas. Až pak po třicítce přišel pan Havel a v podstatě mě nominoval do funkce trenéra dorostu (smích). To už jsem dělal i hrajícího trenéra u áčka a hodně mě to oslovilo. Začal jsem tedy i studovat, věděl jsem, že chci i nadále působit ve fotbale.

Jak tedy bylo těžké skloubit trénování s hraním v A-týmu?

První dva roky to bylo úplně skvělé, byl jsem doma, dopoledne jsem se staral o dceru a odpoledne trávil na hřišti. Jenže pak skončila mateřská dovča, já nastoupil do práce a už to bylo hodně náročné. Po třech letech jsem si vyhodnotil, že už to takhle dál nejde. Byl jsem zvyklý být ve Varech klíčovým hráčem a ke konci už tomu tak nebylo, nechtěl jsem končit jako střídající hráč. Raději jsem se rozhodl upřednostnit trenéřinu a tím, že jsme s dorostem postoupili do republikové soutěže, tak už vlastně nebylo dál co řešit. I když se přiznám, že mi to bylo hodně dlouho líto.

Posléze jste ukončil kariéru v A-týmu a přesunul se plně k trénování, ale v některých zápasech jste ještě nastoupil, jaké jste měl pocity jako hrající trenér?

Jo, odehrál jsem celý podzim za béčko v krajském přeboru. Byl to moc hezký půlrok, jako nováček jsme byli druzí, dávali hodně gólů, ale bohužel nás zastavil covid-19. A vlastně to byla zřejmě moje poslední sezóna. Osobně jsem si to moc užil, na závěr jsem si i vyzkoušel pozici stopera (úsměv).

Následně jste se přesunul do kabiny k A-týmu, jak jste vnímal nabídku vést třetiligový tým?

Ono to bylo hrozně rychlé, dá se říct, že dopoledne jsem dostal nabídku a odpoledne jsem už byl na tréninku. Neváhal jsem ani vteřinu, být trenérem v ČFL, to se nedá ani říct, že to byl můj krátkodobý cíl. Práce u dorostu mě naplňovala, áčko jsem doufal, že povedu, někdy v budoucnu, a jestli vůbec. Ovšem když už ta nabídka přišla, tak do té práce chci dávat maximum, začátek soutěže se nám povedl, tak doufám, že na něj navážeme na jaře.

Nepanovala určitá nervozita?

Netrpím přehnanou nervozitou, navíc bylo jednodušší, že většinu hráčů jsem znal a vracel se do známého prostředí. A ani před zápasem nejsem nervózní, jen lehké šimrání v břiše (smích), akorát bych to přenášel na hráče a to by jejich výkonu nepomohlo.

Co pro vás je jako trenéra důležité?

Těch věcí je hodně, ale zejména bych vyzvedl vzájemné vztahy trenér versus hráč, taky aby fungovala kabina a pracovitost celého kolektivu.

Jaký jste vůbec jako trenér?

To se těžko popisuje, ale zkusím to. Zakládám si na důvěře, mám rád férové jednání, i když to není vždy jednoduché. A v trénincích se tak trochu řídím rčením škola hrou. Někdy však musíme potrénovat i v lese. A velmi si zakládám též na taktice, bez ní se už dnes uspět nedá. Ale rozhodně nejsem typ trenéra, který by při zápase na hráče řval od první do poslední minuty.

A co vyhlídky do budoucna, nelákají vás vyšší soutěže?

Jako hráč jsem chtěl hrát za AC Milán, to se mi nepovedlo, tak bych to chtěl dokázat jako trenér (smích). Teď vážněji, pro mě je strop zatím vést varské áčko, strašně si té šance vážím. Spíš by bylo hezké si zahrát 2. ligu s Vary, to je ten aktuální cíl, i když hodně sebevědomý.


Načítám tabulku …