Dočkali se. Třinácté vystoupení, které bylo zároveň i posledním podzimním, vyneslo spartakovcům vytoužené body za výhru nad Hroznětínem v poměru 4:2. „Mohli jsme si namlouvat, že jsme tabulku nesledovali, ale nula na našem bodovém kontě nás strašila,“ přiznával oprávněné obavy svého týmu trenér Horního Slavkova Martin Bulíček.

A měl k tomu řádný důvod. Pod jeho taktovkou se tým v loňském ročníku krajského přeboru taktéž pohyboval v sestupovém pásmu, ale po zdařilé jarní jízdě z toho nakonec byla skvělá třetí příčka. Jako by se situace v letošní sezoně opakovala. Doslova. „Bohužel jsme nehráli špatně, ale trápila nás hodně zranění a nedařilo se nám ani střelecky. Navíc jsme prohráli vesměs o jednu dvě branky,“ vracel se zpět k dvanácti zápasům první poloviny soutěže Bulíček.

Proto tým ze Sokolovska chtěl v závěrečném vystoupení bodovat za každou cenu. V pravý čas. „Věděli jsme, že nás čeká těžké utkání s těžkým soupeřem, který se opírá o výkon velezkušeného Romana Kalána a k tomu brejky, na které má typologicky kvalitní hráče,“ poukazoval na sílu Hroznětína Bulíček.

Ale ani tentokrát se vítězství nerodilo na hornoslavkovském stadionu lehce. „Sice jsme do zápasu vstoupili s odhodláním nevypustit jediný souboj a rvát se o každý míč, jenže jako v předešlých zápasech jsme po nevyužitých šancích dostali z první vážnější šance hostů branku, ale naštěstí se nám povedlo do poločasu vyrovnat,“ oddychl si v hlase trenér Horního Slavkova. Ani ve druhém poločase to nebylo pro spartakovce jednoduché, když museli opět dohánět jednobrankové manko.

„Druhý poločas však začal opět tak, jak jsme nikdo nechtěl, a po chybě ve středu hřiště jsme prohrávali 1:2. Naštěstí se na nás usmálo i to pověstné štěstíčko a paradoxně nám nechtěně pomohl nejlepší hráč hostů, Roman Kalán si vstřelil vlastní branku na 2:2. To kluky ohromně nakoplo a troufnu si říct, že od této chvíle už jsme hosty k ničemu nepustili a dalšími dvěma brankami konečně smazali nulu na našem bodovém kontu,“ pochvaloval si obrat v utkání Bulíček a závěrem přidal: „Myslím si, že zápas nerozhodla nějaká fotbalovost, ale bojovnost a větší touha našich hráčů konečně vyhrát, za což patří hráčům velký dík, už jen jak k utkání přistoupili.“