"Když jsem hrával já, bylo to ještě horší, a stejně tu padaly góly a hrál se fotbal. Není to optimální, ale štve mě, že si stěžují jen soupeři z I. B třídy," začíná povídání současný hostovický kouč Roman Löffler.

Hostovice totiž před pěti lety postoupily i do I. A třídy, z níž sice po roce opět spadly, žádný z protivníků prý ale hřiště nekomentoval. "Jasně, protože nás všichni přejeli, tak nebyl důvod. Ale třeba Lovosice, které jsme tu zdemolovali 6:1, chválily naši hru, a nevymlouvaly se na hřiště," pokrčí rameny.

To už měl zdejší areál nové parametry. "Před šesti lety se to tu částečně srovnávalo, přijely náklaďáky s hlínou a rovnala se levá část. Bylo jich asi třicet a stálo to nemalé peníze. Dotací nám pomohl i svaz," líčí kouč částečné vylepšení předchozího stavu, kdy hřiště mnozí soupeři hanlivě označovali spíš jako sjezdovku, než fotbalový plac.

Čierny Balog: na Slovensku dokonce jezdí vlak mezi tribunou a hřištěm
Bizarní fotbalová hřiště: Pozor na vlak i traktor, Slovensko má raritu

"Mezi brankami je teď rozdíl necelé čtyři metry, křižně mezi praporky to činí přes pět a půl metru. Nejnižší bod je v levém dolním rohu, naopak vpravo nahoře je to nejvýš," přibližuje funkcionář, jenž v klubu působí přes 25 let. Přesné údaje ukazují převýšení 3,88 metru mezi brankami (sklon 4,2 %) a 5,73 metru napříč hřištěm (sklon 5,1 %).

Opačná taktika, než mají soupeři

Nerovné hřiště občas ovlivňuje i taktiku hostujících týmů. Zatímco většina z nich chce však první poločas hrát do kopce, ubránit dobrý výsledek a ve druhé půli z kopce rozhodnout, domácí volí opačnou strategii.

"To není žádný můj výmysl, ani něco, co bych podědil po svých předchůdcích," kroutí šéf hostovické lavičky s tím, že by bral sklon hřiště v potaz. "Je to dáno tím, že si nepamatuji, kdy náš kapitán naposledy vyhrál los, a tak musíme často začínat na dolní branku," vysvětluje, proč je hostovická taktika často popisována obráceně a domácí klub chce rozhodovat zápasy už v první půli.

"Paradoxní ale je, že víc gólů teď dáváme do kopce, takže v tom nevidím zas takový rozdíl. Určitě neříkám klukům, ať jeden poločas víc útočí a druhý zase brání. Navíc vracet se do kopce je také dost náročné," culí se.

Pozor, klesání

Hostovičtí už jsou ale na remcání svých soků zvyklí, i proto si z legrace na vstupní branku pověsili dopravní značku, která upozorňuje na nebezpečný sklon. "Částečně soupeřům rozumím, na druhou stranu je nechápu. Oni to musejí přežít jednou za sezónu, my tu hrajeme každých čtrnáct dnů. Také si rádi zahrajeme venku na lepších hřištích, myslím, že máme kvalitní tým, ale Hostovice jsou zkrátka srdcovka," mrzí Löfflera kritika zlých jazyků, ačkoliv sám podobně extrémní hřiště nezná.

Fotbalisté Velvar (v modrém) zažili po cestě na zápas zvláštní příhodu...
Popleta jako v Okresním přeboru! Tým přijel do jiné vesnice, dopadlo to špatně

Úplné srovnání by bylo pro klub finančně nerealizovatelné, náročné by bylo i provedení. "Celé je to na skále, s vodou to je také špatné. Štve mě, že na to každý akorát nadává a nikdo nedocení práci lidí, kteří se tu o to starají. Myslím, že na ty podmínky, jaké tu mají, to dělají perfektně. A navíc zadarmo."

Hostovický celek totiž nemá mládež, a tak, na rozdíl od jiných celků, nemá nárok na dotace. "Občas mám chuť sem ty škarohlídy pozvat, ať se přijdou podívat, jak se dělá dobrý fotbal čistě z lásky," zamyslí se Löffler nakonec. To ostatně nemusí být až tak nereálné. I za předpokladu, že by zdejší stánek nepojal kapacitně všechny zvědavce, jeden z domácích zápasů Hostovic bude v rámci projektu Můj fotbal vysílán Českou televizí (jde o projekt, kdy ČT vysílá vybrané zápasy krajských a okresních fotbalových soutěží, Hostovice už měly být na řadě, ale celý program posouvá stopka kvůli pandemii koronaviru, pozn. autora).

A kdyby se expertům přeci jen stav pažitu nezdál? "Možná nemáme nejlepší hřiště, ale máme nejlepší klobásy," uzavírá se smíchem trenér s odkazem na pochutinu, která k vesnickému fotbalu patří a je zde opravdu vyhlášená.

CO NA TO SOUPEŘI

Trmice - Nejbližším geografickým rivalem Hostovic jsou Trmice, které leží hned pod kopcem. V minulosti spolu oba celky soupeřily o Klíč od města, kvůli hřišti ale žádné narážky nejsou. "Nehráli jsme spolu tak často, ale co si pamatuji, tak kvůli hřišti jsme je určitě nikdy nepopichovali. Je ale pravdou, že jsme tam hráli strašně neradi," vzpomíná sekretář trmického MSK Martin Rutar.
Vaňov - Dalším velkým rivalem, zejména díky vazbám mezi hráči, je Vaňov. "To jejich hřiště je fakt pole, ale za nás - upřímně - vždy, když jsme chtěli hrát fotbal, tak to pro nás dopadlo strašnou bídou, takže nám to zas až tolik nevadí," směje se kapitán Vaňovských Martin Růžička. "Myslím, že hrát do kopce nebo z kopce je spíš v hlavě, já jsem žádný extrémní rozdíl nevnímal."
Mojžíř - Svěřenci Michala Kubce jsou posledním, kdo před koronavirovou přestávkou v Hostovicích nastoupil, a lídr tabulky zde nečekaně prohrál 2:3. Domácí přitom dali všechny branky až po změně stran "do kopce". "Není to úplně taktický záměr, ale pokud je možnost, chceme hrát první poločas do kopce a ubránit dobrý výsledek, ve druhé půli pak na ně vlétnout. Tady se nám to ale paradoxně absolutně nepodařilo," říká Kubec. I jeho mrzí negativní komentáře na hostovickou adresu. "Je to docela hrbolaté a nerovné, ale na ty možnosti mi trávník přišel dobře připravený. Myslím, že i oni si rádi zahrají v lepších podmínkách. Já tu hrával kdysi v dorostu za béčko, a to bylo ještě horší, takže jde vidět, že se snaží. Držím jim palce," pokýval uznale hlavou. "Je pravda, že to hřiště pohlednému fotbalu moc neprospívá, ale vždy je to pro oba soupeře stejné," přidává svůj pohled kapitán týmu Vít Fiala. "Já osobně moc rozdíl mezi hrou do kopce a z kopce nevnímám, je to spíš o hlavě," ztotožňuje se s tvrzením vaňovského Růžičky. "My se tím nechali až moc ovlivnit už před zápasem, místo abychom se soustředili na svůj výkon, a proto to dopadlo tak, jak to dopadlo. Jediné, v čem mají Hostovice možnou výhodu, je fakt, že jsou na to zvyklí, a berou to tak, jak to je."

Už nikdy nepřijdu, řekl Langer po prvním tréninku. Dnes je kapitánem
Unikátní příběh napsalo hostovické hřiště i ve spojitosti s Janem Langerem. Sedmadvacetiletý odchovanec Neštěmic přišel do Hostovic před šesti lety. "Pamatuji si, že když jsem přišel na první trénink, po prvních krocích se mi zapalovaly stehna. Ten sklon je cítit téměř ihned. Tehdy jsem si řekl, že už mě tam nikdo nikdy neuvidí, a podívejte teď," usmívá se hráč, jenž dnes dělá kapitána a patří k pravidelným střelcům. "Jasně že naše hřiště určitě leží hluboko v žaludku spoustě týmů, čemuž i rozumím. Musejí ale pochopit, že klub na naší úrovni prostě nedosáhne na takové finanční prostředky, aby mohl provést úplnou renovaci. Ta částka je obrovská."
Během tréninku prý spoluhráči raději útočí z kopce. "Když ale někdo přestřelí, vždycky to smrdí tím, že se pro míč proběhne až ke Globusu," směje se. Poslední zápasovou trefu do spodní klece však z paměti nevyloví. "Poslední dobou nám to jde spíš nahoru, kdy se dají hrát dlouhé míče za obranu. Navíc do obrany se dolů vrací daleko líp," nemizí úsměv z tváře hráče, jenž se nakonec se sklonem vyrovnal. "Všichni jsme se s tím naučili žít. Vždyť to hrajeme hlavně proto, abychom byli v partě s přáteli, kteří mají stejné hodnoty a dokáží si zpříjemnit den. To hřiště nám to nemůže pokazit," uzavírá.