Ví o tom své. Vždyť jako vystudovaný pedagog působil řadu let ve školství, zároveň jako jeden z nejúspěšnějších mládežnických trenérů v České republice pomohl vychovat spoustu skvělých fotbalistů. Mezi nimi i svého syna Antonína Baráka mladšího, který momentálně válí v italské Serii A za Veronu a je stálým členem národního A-mužstva.

„Ač to možná bude znít divně a někdo mi to nebude třeba věřit, nikdy jsem necítil žádnou ambici, že by měl Tonda hrát první, druhou ligu. S manželkou jsem si přál jedinou věc – aby oba naši synové byli šťastní, dělali to, co je baví, ale především to, co si sami vyberou. My se je v tom od dětství snažíme maximálně podporovat, až už je to cokoliv,“ říká třiapadesátiletý expert.

U Antonína mladšího to byl od počátku fotbal?
Když mu byly asi tři roky, tak jsme si s manželkou všimli, že prakticky pořád kope do míče, který si oblíbil ze všech hraček nejvíce. To byla taková první indicie, kdy nás ťuklo, že by ho mohl pohltit fotbal. Víceméně jsme se tomu ale smáli. Postupem času bylo jeho nadšení stále intenzivnější. Až přišel za mnou s tím, že chce začít hrát fotbal a chodit na tréninky.

Oslava vítězství Matouše Trmala (v zeleném). Jeho matka Martina jej s radostí objímá.
Chci být se synem. Jak maminka podporuje brankáře Trmala v Portugalsku

Jaká byla vaše reakce?
Začal jsem přemýšlet i o sobě. Podnítilo to ve mně myšlenku začít se věnovat trenéřině, protože jsem mu chtěl alespoň nějakým způsobem v začátcích pomoci. Zahájil jsem studium potřebných licencí, načež jsem se ujal v Příbrami ročníku „92“. Tondovi bylo tehdy necelých pět let a trénoval s námi. Vlastně nebýt jeho, tak nevím, jestli bych se do toho pustil.

Opravdu jste nikdy neměl podobné myšlenky?
Když mi bylo osmnáct, tak jsem na osm let úplně skončil s fotbalem. Pak jsem se v šestadvaceti vrátil, dokonce jsem hrál i v Příbrami za áčko, ale během té pauzy jsem ho nehrál, ani nesledoval. Měl jsem úplně jiné zájmy. Například hudbu, studium, cestování, atletiku, desetiboj, jiné sporty. Pohyboval jsem se mezi lidmi z nefotbalového prostředí a to mě nejen obohatilo, ale paradoxně i pomohlo. Získal jsem určitý nadhled. Jak na fotbal, tak trenéřinu, kterou jsem pak bral trochu jinak. Ač to možná bude znít divně a někdo mi to nebude třeba věřit, nikdy jsem necítil žádnou ambici, že by měl Tonda hrát první, druhou ligu. S manželkou jsem si přál jedinou věc – aby oba naši synové byli šťastní, dělali to, co je baví, ale především to, co si sami vyberou. My se je v tom od dětství snažíme maximálně podporovat, až už je to cokoliv.

Váš mladší syn Jan zakotvil u volejbalu, který hraje za extraligovou Příbram. Jak to bylo v jeho případě? A nemrzelo vás, že nezvolil fotbal?
U něj jsem od počátku cítil, že fotbal nenávidí. Nikdy v životě mě nenapadlo, že bych ho jako bývalý fotbalista, podobně jako Tondu, nutil, aby ho hrál. Zvolil volejbal, kterému se věnuje od sedmi let a já se na něj, pokud to jde, jezdím dívat na turnaje od přípravek, žáků, přes kadety, juniory i muže. I proto, že mě zajímá výchovné prostředí. Ať už rodinné, školní nebo sportovní, protože se všechny prolínají.

Fotbaloví rodiče, ilustraceZdroj: Deník

Když jste to nakousl, co by mělo být úkolem rodičů?
Měli by mít cit a znát svoje potomky natolik, aby je podporovali v tom, co oni sami chtějí. A nemusí se to týkat jen fotbalu či obecně sportu. Platí to i pro všechny ostatní činnosti. Samozřejmě vždy existuje i procento dětí, které nemají představu, co přesně chtějí. Potom je důležitá trpělivost, snaha hledat a iniciovat zájem i v různých dalších oblastech, ve kterých se lze realizovat. Všechno je o lásce, porozumění, empatii, vzájemném propojení, absolutní důvěře a určitém feelingu. Základem je věnovat se dítěti od útlého věku a jako rodič vycítit jeho nadšení pro konkrétní věci a činnosti. Jenže tady často nastává kámen úrazu.

Proč?
Uvedu příklad: Pondělí, středa, pátek má fotbal, v úterý angličtinu a ve čtvrtek chodí na klavír. Přestože úmysl je zřejmý a myšlený v dobrém, může to mít velmi špatný dopad. Na takové jedince, kteří mají rodiči nastavený takto náročný program, jsou kladeny obrovské nároky, na jejichž základě to buď přestanou zvládat, protože jsou přehlcení, případně se ukáže, že to byla blbá volba, že chtějí dělat něco jiného. Třeba podobného, ale ne tohle. Když se pak budeme bavit konkrétně o fotbalu, tak je tady další problém.

Jaký?
V posledních zhruba patnácti letech je velké procento rodičů, kteří mají jakási falešná očekávání či nenaplněné vlastní sny a dítě používají jako prostředek k tomu, aby je jeho prostřednictvím naplnily. Nedej bože, když to vnímají tak, že jednou to třeba dotáhne do ligy, bude slavné, úspěšné a vydělávat si relativně hodně peněz. Tohle není zdravá a dobrá cesta, nýbrž klíč nejen k fotbalovému neštěstí.

Jak to myslíte?
Odemyká neštěstí v celé rodině. Znám hodně případů, kdy to zpětně skutečně vedlo k osobním tragédiím, dlouhodobým traumatům a silnému narušení rodinných vazeb. Oni to sice jistým způsobem myslí dobře, ale hrozně tím mohou svému dítěti ublížit i směrem do budoucna. Protože s rodiči dlouhodobě mluvím, tak mohu z vlastní zkušenosti potvrdit, že takoví se bohužel najdou na všech úrovních.

Miroslav Liba
Liba po fotbalové aféře uznává: Nejsem svatý. Mluví o pachuti i Barošovi

Dalším problém je, že z řad rodičů často padají během zápasů mládeže různé negativní pokřiky. Co na tohle říkáte?
Tady je potíž, že často na to koukají jako na dospělý sport. Svého malého potomka berou takticky, kondičně i herně jako dospělého, vyspělého sportovce, což je chyba. Proto ty emoce nejen směrem k hráčům, ale i trenérům a rozhodčím, které zajisté nejsou v pořádku.

Dá se proti tomu bojovat?
Je to o komunikaci. Je důležité, aby se trenéři v klubech domluvili a pravidelně s rodiči mluvili, což někde není pravidlem. Celé je to o dlouhodobé práci, která není jednoduchá, ale věřte, že se v budoucnu vyplatí. Najdou se samozřejmě i extrémní případy rodičů, kterým je složité něco vysvětlovat, protože vám nechtějí věřit. S tím se bohužel nedá nic dělat, ale to je každého cesta a má na ni právo. Pak je nutné v klubu všechno zvážit, sednout si a velmi slušně se s tím rodičem domluvit, že bohužel se svým dítětem odejde, protože klub má jinou představu o výchově.

Jak byste tedy v tomto ohledu apeloval na rodiče?
Měli by být střídmí v tom, jak budou své děti podporovat, protože je podpora a podpora. Na to pozor!

Můžete to rozvést?
Rodič by měl být podporou v tom, že umožní dítěti, aby ten konkrétní sport, v našem případě fotbal, mohl vykonávat. Pokud ho následně třeba prostředí vyzve k určité spolupráci, tak je to prima, dokonce by to tak mělo být. Pak záleží, do jaké míry tu spolupráci převezme.

Zdeněk Ondrášek (vlevo) v plzeňské Doosan Areně při zápase české reprezentace s Kosovem.
Ondráška těší, že je součástí reprezentace. Tým ukázal charakter, domnívá se

Není mnohdy to podílnictví právě až moc velké?
U mladších kategorií je jejich spolupráce s trenéry a klubem nezbytná, protože u menších dětí ještě není možné, aby v dostatečné míře přebíraly takovou zodpovědnost. Samozřejmě tím jak stárnou, by ji měly postupně přebírat na svá bedra. Rodiče by naopak od toho měli pomalu ustupovat a nechávat je, aby už v žákovských letech byly samostatné. V dorostu už by to měla být absolutní samozřejmost.

Jak toho docílit?
Jedna z možností je, pokud je hřiště třeba v dosahu dvou kilometrů, aby děti chodily na tréninky pěšky a neměly rodiče jako taxikáře. Nejen pro to, aby nebyly rozmazlovány, ale ukáže se zároveň i to, jak májí fotbal rády. Právě tam, když se trochu vrátím zpět, se ukáže, kdo si to přeje více. Jestli dítě nebo rodiče. Dnes určité procento nadějných fotbalistů končí v období puberty. Když se jich ptáme, tak říkají, že jim to v pěti, šesti letech vybrali v dobré míře, aby něco dělali, rodiče, případně děda. Oni je dali na fotbal. Ne, že ti jedinci si ho sami vybrali.

Jde podle vás o hlavní příčinu, proč je v tomto věku velký úpadek celé řady talentů?
Jednoznačně! Oni sice už od mládí vysílají určité negativní signály, které by rodič měl rozpoznat, ale bohužel na ně nereflektuje. V pubertě už přichází odvaha oponovat a výsledkem je, že dítě řekne, že ho to nebaví. Na to je pak těžké najít adekvátní argument.

Otcové a matky fotbaluZdroj: DeníkCo z toho podle vás plyne?
Měli bychom své potomky nechat, ať si najdou cestu k tomu, co chtějí. Když to bude fotbal, bude to fotbal. A jestli to bude v sedmi, osmi, devíti letech, to je úplně jedno. Někdo může polemizovat nad tím, že už je pozdě, ale to není pravda. Když klučina sportuje, má pohybové předpoklady a je pracovitý, tak to nevadí. Když si to vybere ve čtrnácti, patnácti letech, tak už je to samozřejmě otázka. Ale podívejte se na případ Honzy Kollera, ačkoliv v jeho případě šlo o výjimku, kterou nechci paušalizovat.

Kromě rodiny jste nastínil i vliv školního a sportovního prostředí. Jaký mají podíl?
Výchovný proces ovlivňují tři proměnné. Na prvním místě je vždy rodina. Nikdo nedá dětem více než rodiče. Právě oni nesou tu největší zodpovědnost za vývoj jejich osobnosti. Když vezmu stoprocentní budget, tak šedesát procent tvoří rodina, zbytek si rovnoměrně rozdělí škola společně se sportovním oddílem.

Jak tedy vychovat kvalitního fotbalistu?
Zmíněný triangl by měl spolupracovat a být domluven na principech, které jsou dítěti vštěpovány. Pokud je pak slyší jednotným způsobem doma, ve škole i na tréninku od trenéra, tak potom má jasno, zřejmě velmi rychle těmto věcem uvěří a bude se podle toho chovat. Když se ale názory rozchází, tak to logicky není v pořádku.

Brankář 1. FK Příbram Martin Melichar.
Z vesnice do Evropy? Talentovaný brankář Melichar sní o angažmá v Madridu

Dá se říct, že tohle souznění je v důsledku mnohem důležitější než třeba talent?
To, o čem se bavíme, vám v ideálním případě zformuje celou osobnost, která bude zdravá. V tu chvíli máte celkem i zajištěno, že dítě bude mít určitou míru pokory, bude pracovité, nebude namyšlené, mít přehnané ego, ale přitom bude zdravě sebevědomé, což je rovněž velmi důležitá věc. Potom už jde jen o to, jestli se dítě do fotbalu zamiluje. Pokud ano a bude ještě disponovat jistou dávkou talentu, je velký předpoklad, že to může dotáhnout daleko. To ale platí ve všem. Samozřejmě později hrají roli i faktory jako zdraví, štěstí na trenéry a podobně. Počátek ale spočívá v propojení prostředí, které ovlivňuje výchovný proces jedince.