Táta Jiří sice strávil podstatnou část aktivní kariéry v tehdy prvoligové RH Cheb, ale mládežnická léta prožil v plzeňské Škodovce a už do Viktorie se pak vrátil jako mládežnický trenér.

A i s ním i jeho synové, dvojčata Lukáš a Tomáš.

Oba šli v jeho šlépějích, také hráli ligu a byli v mládežnických reprezentacích.

Táta Jiří si zahrál na mistrovství světa do 20 let v Mexiku, třeba se známým trenérem Pavlem Vrbou. Syn Tomáš byl zase v roce 2007 na mistrovství Evropy do 21 let v Nizozemsku. Brankář Lukáš má pro změnu s plzeňskou Viktorií titul z roku 2011 a rok předtím s ní vyhrál český pohár.

Vy sám jste byl ligový fotbalista, měli vůbec vaši synové šanci vybrat si jiný sport?

Já jsem je do ničeho netlačil, ono to tak nějak přišlo samo. Když jsem chytal v Chebu, bral jsem si kluky na tréninky a jim se tam líbilo víc než ve školce, takže se mnou byli odmalička na hřišti. Staral se tam o ně masér, oni se tam vyblbli. V klubu začínali v Agro Cheb, kde je vzal trenér asi v pěti letech. Ale nejvíc jim dalo asi moje angažmá v Řecku.

Povídejte! V čem?

Sice tam nehráli v žádném mančaftu. Ale já jsem měl tréninky většinou jen dopoledne a odpoledne jsme pak celé trávili spolu na hřišti, kde jsme měli k dispozici i veškeré vybavení na trénink.

Pak jste se znovu stěhovali – Teplice, Zlín, Cheb, Banská Bystrica. Jak to zvládali?

Často sice měnili školu, ale i díky fotbalu všechno zvládli, vždycky se začlenili do kolektivu. Až od jejich šesté třídy jsme byli natrvalo v Plzni.

Mohl je tenhle zpočátku kočovný život zocelit? Pomohlo jim to v něčem?

Já si myslím, že jo. Zvlášť když to dneska vidím u jiných dětí. Odmalička jsou v jednom klubu, ať chcete nebo ne, určitý stereotyp se dostaví. A ti malí kluci se s tím neumějí vypořádat, je toho na ně moc.

Jaká je podle vás v tom žákovském věku úloha rodičů?

U nás musela v tohle věku všechno obstarávat manželka, protože já jsem v té době hrál ligu. Tréninky a všechno kolem bylo hlavně na ní. Ještě, že jsou stejně staří a hráli v jednom týmu. (úsměv)

Mohla jim pomoct taková ta sourozenecká rivalita?

Určitě, už jenom v tom, že si mohli kopat mezi sebou, i když jsem já neměl čas. Stříleli jeden na druhého, střídali se v brance, nepotřebovali nikoho dalšího.

Z toho pramenil i výběr postů? Lukáš je gólman po vás, to je jasné. Ale jak se zrodila myšlenka, že Tomáš bude útočník?

Tak on je Tomáš malinko fotbalovější… Ale pozor, oni se dlouho střídali, kolikrát se vyměnili, že o tom ani trenéři nevěděli. Ještě v Teplicích se mnou Tomáš chodil na brankářské tréninky a Lukáš zase hrál za krajský výběr v poli. Až od starších žáků to měli striktně dané.

Trošku jsme zamluvili tu roli rodičů u mladých fotbalistů…

Ta je klíčová. Já vždycky říkám, že nejhorší je, když rodič chce víc než to dítě. To je špatně. Rodiče musí vést děti k tomu, aby fotbal dělali, ale nesmí to být z donucení.

Pozorujete v tomhle změnu, od doby, kdy vy jste začínal?

To je úplně jiné. Myslím si, že konkrétně v Plzni je to hodně ovlivněné úspěchy Viktorky. Každý rodič už v šesti sedmi letech vidí, že jejich synek bude kopat ligu, vydělávat si fotbalem. To za mého mládí nebylo. Vůbec jsem já ani táta, který mě k fotbalu přivedl, nepřemýšlel, že bych se jednou živil fotbalem.

Myslíte, že je to spíš na škodu?

Určitě, ten finanční motiv je špatný. Kolikrát mi přijde, že už starší žáci chodí na tréninky z donucení nebo, že je rodiče jen vyhodí ven, aby neseděli doma u počítače. Trošku mi tam chybí srdíčko, zápal, láska k fotbalu.

Jak jste to měl vy u synů, napadlo vás, že by vás třeba mohli překonat v počtu ligových startů?

Když do toho započítám i moje Řecko a Slovensko, tak se jim to stejně nepovedlo. (úsměv) Ale v české lize má Tomáš víc startů.

Spíš jsem myslel, jestli jste pomýšlel na to, že budou hrát fotbal vrcholově nebo prostě jen chtěl, aby dělali nějaký sport?

Na začátku jsem samozřejmě hlavně chtěl, aby sportovali. Ale když jsem viděl, že jsou šikovní a převyšovali vrstevníky, bylo mi jasné, že tam potenciál je.

Vy sám jste působil jako mládežnický kouč, trénoval jste někdy vlastní syny?

O Lukáše, jako gólmana, jsem se staral prakticky pořád. A ve Viktorce jsem pak v dorostu dva roky dělal asistenta Zdeňku Buzkovi. Tam jsem je měl oba.

A jaké to bylo?

Musím říct, že blbé. Na obě strany. Od táty berou kritiku úplně jinak, než od trenéra. A nepříjemné to je i vůči ostatním rodičům. I když moji kluci byli v mládežnických reprezentacích, výkonnost měli, pořád mají ostatní pocit, že je někam tlačíte, že hrají z protekce.

Vy sám jste se vyhoupl do velkého fotbalu z vesnického klubu v Tlučné. Myslíte, že je něco takového možné ještě v dnešní době?

Určitě. Ale ten kluk musí mít fotbal rád, být k němu odmalička vedený z domova. Musí on přemlouvat tátu, aby si s ním šel zakopat. Ne opačně, že rodiče vyhánějí syna od počítače.

Nelitoval jste někdy, že jste dal svoje syny na fotbal?

V žádném případě ne. Hráli ligu, do nějakých třiatřiceti let se tím živili. Stále ještě hrají fotbal, i když nižší soutěž v Německu. Myslím, že ani oni toho nelitují. Stálo to za to.

Pořád platí, že víc toho sport člověku dá, než si vezme?

No (přemýšlí). Ono spíš jde o to, jak se popasujete s tím, když skončíte s fotbalem. Není to jednoduché, ale kluci se s tím vyrovnali fantasticky. Oba mají zaměstnání, které je baví.