„Bydleli jsme dvě stě metrů od stadionu, takže jsme přesně věděli, kdy dala Hvězda gól. Byl to vždycky takový identický frenetický řev, který byl slyšet na kilometry daleko. Akorát jsme nevěděli, kolik gólů dal soupeř,“ vytahuje svou vzpomínku na ligové časy současný starosta města Chebu Antonín Jalovec.
„Každý, kdo v Chebu žil, nějakým způsobem interaktoval s prvoligovou kopanou, kterou Hvězda zosobňovala,“ doplňuje Jalovec.
Pravda.
V Chebu zřejmě nenajdete nikoho, kdo by ligovou érou nebyl nějak „zasažen“. Patrné to bylo i na otevření výstavy „Šestnáct let v lize, 70 let od vzniku Rudé hvězdy Cheb“. Ta bude probíhat v chebském Retromuseu až do 2. ledna 2022.
Vedle slavných osobností českého i československého fotbalu tu byla k vidění i řada fanoušků nejrůznějších generací, všichni přišli zavzpomínat.
Přestože od účinkování v nejvyšší fotbalové soutěži uplynulo už 25 let a ani 16 ligových sezon není v republikovém měřítku nějak výjimečných, ligový fotbal se dostal Chebu pod kůži. Přitom klub v tehdy nejmenším ligovém městě v Československu nikdy nezaznamenal výraznějších úspěchů. Byť byl několikrát velmi blízko, nikdy si nezahrál evropské poháry, pokud nepočítáme letní Interpohár a Středoevropský pohár. Největším úspěchem tak zůstává titul podzimního mistra v roce 1991, již pod názvem Union.
Proč se při poptávce po dalším vojenském klubu, který bude vychovávat špičkové mladé hráče, ukázalo právě na Cheb? „V Chebu se objevil takový fotbalový potenciál, že se Ministerstvo vnitra rozhodlo umístit klub právě sem, a ne například do Bratislavy, kde sídlila Červená hvězda a která se pro daný úkol hodila daleko více,“ vysvětluje Marcel Fišer, který dal výstavu dohromady.
Při pohledu do historie Hvězdy najdeme několik milníků, možná již od 50. let, které směrovaly chebský fotbal do nejvyšší soutěže. V Chebu se budovalo silné fotbalové podhoubí, které vyústilo až v postup do první československé ligy v roce 1979. Za vším stála tvrdá práce a několik osobností.
A některé z nich také již výstavu v Chebu navštívily. Mezi nimi muž, který se mohl kochat narvaným stadionem v Poohří při postupu i v prvním ligovém roce na Lokomotivě, kde Hvězda své zápasy později hrála František Plass. „Je to úžasné, těžko se to popisuje slovy. Je vidět, že nadšení a vztah k fotbalu, které tady vždycky byly, tady asi zůstaly zakořeněny. Mělo by se tady v tom pokračovat, bylo by hezké, kdyby se tu fotbal zase zvedl,“ vysekl poklonu asistent trenéra Jiřího Lopaty, který přivedl Cheb mezi československou elitu.
Na úplném západě, pět kilometrů od německých hranic, se plzeňský rodák Plass ocitl jako mnoho jiných spíše z donucení. „Plzeňákem zůstanu až do smrti, ale život přináší různé situace. V Plzni jsem musel skončit, potom mě pan Kolský požádal, že je šance udělat z Chebu něco dobrého. Dneska říkám upřímně, že toho vůbec nelituji. Myslím, že se nám to tak nějak povedlo,“ dodává.
V Chebu zakončil svou kariéru hráče a zahájil tu úspěšnou trenérskou. Mezi zápasy, které mu zůstávají v paměti, patří kromě postupového hlavně ty první ligové. „Bylo to kouzelné. Na poměrně malý stadion chodilo kolem deseti tisíc diváků, hlavně bylo ale hezké, jak tady lidi fotbal vnímali a měli ho rádi. To se nemůže zapomenout. Kdyby to tak bylo i v jiných městech, přineslo by to kvalitu celému českému fotbalu,“ míní František Plass. „Lidi nám tady fandili, chovali se k nám výborně,“ zakončuje své vzpomínání.
Mezi známými tvářemi, které se v Chebu na vzpomínání objevily, byli i reprezentační trenéři. Dušan Uhrin a Jaroslav Šilhavý.
„Když slyším Cheb, tak se mi vybaví deset krásných let. První ligové zápasy jsem měl sice v Plzni, ale tam to bylo spíš minutově. Pak jsem šel sem na vojnu a bez mála jsem tady byl deset let. Přirostlo mi to tady k srdci a zažil jsem tady spoustu krásných chvil. Nejen s fotbalem, ale i v osobním životě, narodila se nám tady dcera, máme tady spoustu přátel, bylo to tady takové domácké. Rád na to vzpomínám, a když je ta možnost sem jet, ještě v souvislosti s touhle krásnou výstavou, tak nebylo co řešit,“ směje se současný kouč českého nároďáku.
Na jaký zápas vzpomíná Jaroslav Šilhavý v chebském modro-bílém dresu? „Teď jsme se tady dohadovali, bylo to s Brnem, jestli tady mohlo být 15 tisíc lidí, stáli všude možně, na oknech, balkonech, to bylo úžasné, to tady mám někde v hlavě a vždycky si na to vzpomenu,“ odpovídá.
Ale vzpomínek je za deset let hodně. „Koupání v kašně na náměstí, když jsme se zachránili. Gól v poslední minutě v Nitře, kde proti nám stál trenér Jiří Lopata, a tím jsme je poslali do druhé ligy, to bylo takové smutné,“ vytahuje na světlo dávné okamžiky.
Cheb byl specifickým místem, odkud se body vozily velmi těžce. „My jsme jezdili přes celou republiku do Prešova a Košic, říkalo se, že tam se málokdy něco udělalo, u nás to bylo podobné. Byli tady skvělí hráči,“ poukazuje na závěr Jaroslav Šilhavý.