Nastřádalo se toho hodně, a vše nebylo ověnčeno jen úspěchy. Namátkou triumf v krajském přeboru dorostu, postup do divize, přesun do Německa, trojnásobná zlomenina, záchrana lidského života a nově pak trenéřina. Nejen o tom jsme si v exkluzivním rozhovoru pro Deník s Janem Bílkem povídali.

„Fotbal je v naší rodině už hodně let, když ho hrál děda, strejda, brácha, a dokonce i mamka (úsměv), takže já jsem měl taky jasnou volbu,“ připomíná svou sportovní volbu, kterou jednoznačně vyhrál fotbal, Jan Bílek.

S fotbalem Bílek začínal v raném věku v Teplé, poté však následoval přesun do lázeňského města, Mariánských Lázní.

„Po nějakém čase jsem se rozhodl pro změnu a zkusil jsem štěstí v mariánskolázeňské Viktorce. Musím říct, že ve Viktorii jsem měl obrovské štěstí na skvělé spoluhráče a trenéry,“ vzpomíná na přesun na stadion U Ferdinandova pramene. Během angažmá ve Viktorii si vyzkoušel i fotbalové nástrahy v Karlových Varech či Teplicích.

„Tam jsem byl na zkouškách, ale bohužel to nevyšlo,“ ohlíží se za neúspěšným vystoupením. To však Bílka nemuselo vůbec mrzet, spíše naopak. „V mládežnických kategoriích se mi vedlo až nějak moc dobře (smích),“ vzpomíná.

„Od žáků až po dorost jsem dával spoustu gólů, a to především díky skvělému týmu. Takovou pověstnou třešničkou na dortu byl triumf v krajském přeboru dorostu v mé poslední sezoně v této kategorii,“ pochvaluje si.

Následně v jeho kariéře nastal zlom, když se přesunul do kategorie dospělých. „Dospělý fotbal jsem okusil taktéž v Mariánských Lázních, a to hned krajský přebor, když mi bylo patnáct let a my hráli v Hazlově,“ vrací se ke své premiéře v kategorii mužů.

„Přechod do kategorie mužů byla pro mě velká změna, fotbal byl rychlejší a tvrdší, ale rychle jsem si na tento styl hry zvykl,“ přiznává rozdíly mezi kategoriemi.

A v A-týmu Viktorie byl součástí postupu do divizní soutěže. „Byl to pořádný kolotoč, ale tenkrát jsme měli skvělou partu kluků, co si tu divizi vykopala, byla to obrovská zkušenost,“ vypočítává Bílek a hned připojuje: „Musím říct, že nejvíce jsem fotbalově vyrostl ve Viktorce.“

Čtyři sezony hájí barvy německého SV Wolfersgrün Jan Bílek (s pohárem), který se v současné době stále zotavuje ze zranění, přesto doufá ve svůj návrat na zelená kolbiště.Zdroj: SV Wolfersgrün/Neuengrün

Jenže poté dal Bílek Mariánským Lázním fotbalové vale a zamířil za hranice. „Dostal jsem nabídku, jestli si nechci zkusit fotbal v Německu, od svého kamaráda Patrika Horta, a jelikož Páťu znám, tak jsem měl hned jasno. Do dnešního dne jsem čtvrtým rokem hráčem celku SV Wolfersgrün,“ vysvětluje Bílek. „Musím říct, že chování lidí, fanoušků, spoluhráčů, členů realizačního týmu je naprosto skvělé. Během pár dnů jsem věděl, že jsem udělal dobře, a Wolfersgrün jsem si zamiloval,“ přibližuje své pocity po přestupu.

Jenže následovaly těžké časy. Po operaci menisku přišla další tvrdá rána, která ho vyřadila na několik měsíců ze hry. „Loni v září mi v souboji po rohovém kopu brankář soupeře nešťastně spadl na nohu, kterou mi natřikrát zlomil. Jednou holeň a dvakrát lýtko, bolest to byla opravdu neskutečná, nepřál bych to nikomu,“ nerad vzpomíná na trojnásobnou zlomeninu.

Následoval přesun do německé nemocnice a následně převoz do nemocnice v Karlových Varech. Tam mě druhý den operovali. V nemocnici jsem byl čtyři dny a poté jsem se konečně dostal domů. Marodil jsem tři měsíce, a nebýt rodiny a především manželky, která si se mnou opravdu užila své, tak nevím, jak bych to zvládl. Ale kariéru jsem ještě neukončil a na jaře chci opět hrát,“ přeje si návrat na zelená kolbiště.

Ale to nebylo v jeho životním příběhu vše. Policistovi a členu JSDH Teplá postavil osud do cesty ještě větší zkoušku, ve které šlo o lidský život.

„Byl jsem svědkem vážné dopravní nehody, když jsme jeli s otcem z Prahy a před Bochovem jsem uviděl vozidlo pár vteřin po nehodě. Vozidlo bylo v plamenech, a tak jsem neváhal ani vteřinu, zastavil jsem auto a běžel k havarovanému vozu,“ připomíná situaci, která mu změnila pohled na život.

„Pracuji jako policista a jsem také členem JSDH Teplá, kde máme několikrát do roka spoustu školení, jak tyto situace zvládat. Na vlastní kůži to je ale něco, na co vás nepřipraví vůbec nic,“ přibližuje své pocity.

„Nicméně když jsem doběhl k vozidlu, nacházela se u něj už nějaká slečna a také muž, oba dva svědci. U havarovaného vozu se nacházel zraněný řidič, který ležel a nemohl se kvůli bolestem postavit. My jsme ho společně odtáhli do bezpečí, jelikož auto bylo celé v plamenech,a navíc se ozvaly menší výbuchy. Poté jsme řidiče museli podruhé přemístit, jelikož požár z vozidla se dále rozšiřoval polem. Naštěstí vše dobře dopadlo, ale to by udělal každý,“ popisuje skromně hrdina, kterému nebyl lidský život lhostejný, dění, které následovalo.

Další příběh začal psát Bílek ve svém mateřském klubu, v Teplé, kde se ujal trenérského kormidla. „Trénuji čtvrtým rokem žáky a teď nově také dorost v Teplé. Musím říct, že i když jsou to občas krušné chvíle (smích), myslím si, že odvádíme dobrou práci,“ míní. „Role trenéra je horší než role hráče. Hlavně pro mě impulzáka, kdy fotbal hodně prožívám (smích). Nerad prohrávám, i když mi nejde tak o výsledek jako především o předvedenou hru, snažíme se, aby se naši hráči měli co nejlépe,“ upozorňuje.

Bílek i přes nepřízeň fotbalového osudu stále věří v návrat na fotbalové stadiony. „Do budoucna mě čeká ještě vyndání šroubů a tyče z nohy a poté bych se chtěl vrátit zpět na trávníky. Budu rád, že budu opět znova hrát, doufám. Každopádně bez rodiny, přátel, trenérů a spoluhráčů bych nikdy nebyl tam, kam jsem se všude dostal, takže bych jim chtěl alespoň touto cestou poděkovat za spousty krásných zážitků. V současné době je ale na prvním místě rodina, poté zaměstnání,“ dodává Jan Bílek závěrem životní hodnoty, které jsou pro něj nejdůležitější.