Navenek by se zdálo, že ti dva muži ani nemohou být rozdílnější. Na jedné straně plešatý obtloustlý a hedonicky vyhlížející Chruščov, na druhé vždy pečlivě učesaný asketa Novotný. První se zapsal do paměti širokých mas zejména tím, že na půdě OSN mlátil vlastní vyzutou botou do řečnického pultíku, o druhém se mezi lidmi tradovalo, že prý byl na Valném shromáždění OSN zvolen nejkrásnějším státníkem světa (na rozdíl od zmíněného extempore s botou, jež bylo skutečné, jde ale v tomto případě o vymyšlenou fámu).

Přesto si však byli něčím podobní. A sice tím, že třebaže byli velmi opatrní a vlastně nijak progresivní komunisté stalinistického typu, došlo právě za jejich éry k uvolnění do té doby tvrdého represivního režimu – a že je sice vlastně umožnili, ale do značné míry proti své vůli, a nakonec si s ním nevěděli rady.

Doporučení rovnající se rozkazu

Po smrti prezidenta Antonína Zápotockého počítala československé komunistické vedení spíše s tím, že ho v prezidentské funkci nahradí tehdejší předseda československé vlády Viliam Široký, představitel tvrdého dogmatického křídla slovenské politiky 50. let.

Novotný v té době působil jako první tajemník ÚV KSČ a mělo se za to, že v této funkci i zůstane. Coby vyučený strojní zámečník neměl žádné vyšší vzdělání a podle historiků neuměl ani příliš mluvit, do vysoké funkce se dostal díky někdejším dobrým vztahům s Klementem Gottwaldem a také možná díky tomu, že právě kvůli své intelektuální nedostatečnosti během stranických čistek nikomu příliš nevadil.

O tom, že všechno bude jinak, rozhodl právě Nikita Chruščov, který Novotného do funkce prezidenta Ústřednímu výboru KSČ osobně doporučil – což se v té době rovnalo prakticky rozkazu.

„V roce 1957 zemřel prezident Československa, zarytý stalinista Antonín Zápotocký. Nahradil ho Antonín Novotný – ač Chruščovův chráněnec, byl to člověk nevýrazný a konzervativní,“ napsal v roce 2008 ruský novinář Jaroslav Šimov pro vysílání Rádia Praha v ruském jazyce.

Dne 19. listopadu 1957 zvedlo ruku pro volbu Novotného novým československým prezidentem všech 353 přítomných poslanců Národního shromáždění – jinak než jednomyslně hlasovat ani neuměli.

close Start rakety se měl uskutečnit jako dárek sovětskému vůdci Nikitovi Chruščovovi (na snímku v roce 1959) k oslavě Velké říjnové socialistické revoluce info Zdroj: WC, neznámý, Dutch National Archives, The Hague, Fotocollectie Algemeen Nederlands Persbureau, CC0 zoom_in Sovětský vůdce Nikita Chruščov začal do nejvyšší československé ústavní funkce prosazovat svého chráněnce Antonína Novotného

Dva muži uprostřed tání

Vzájemná náklonnost Chruščova a Novotného byla dána možná právě tím, že ani jeden z nich nebyl založením žádný liberál, přesto však oba cítili, že je potřeba nějak uvolnit poměry.

Nikita Chruščov odhalil v tajném projevu na 20. sjezdu KSSS v únoru 1956 Stalinův kult osobnosti a v témže projevu ho odsoudil, což vedlo k určitému kulturnímu uvolnění („tání“) v celém socialistickém bloku. Když ale ještě v témže roce došlo pod vlivem tohoto uvolnění v červnu k povstání dělníků v polské Poznani, a zejména pak v říjnu k maďarské revoluci, rozhodl se ji krvavě potlačit vojenskou invazí.

„Chruščovovo tání byl pokus něco změkčit, aniž by se to jakkoli dotklo základů. Žádná strategie v tom nijak zvlášť vidět nebyla, pouze taktika,“ uvedl letos v červenci pro ruské noviny Gazeta ruský politolog Georgij Bovt.

„Antonín Novotný byl trochu podobný Chruščovovi v tom, že to byl úzkoprsý člověk. Místo promyšlených reforem se oba vydali obvyklou cestou sovětského modelu záplatování děr. Pokusili se zavést nějaké zdání reforem, což podnikům poskytlo trochu flexibility v plánování a příležitosti vydělat si. V kontextu udržování obecně centralizovaného plánování to však byla jen marná náplast,“ napsal Bovt.

V Československu v té době panoval možná nejtvrdší stalinský režim ze všech zemí východního bloku a na rozdíl od Polska a Maďarska zde Chruščovův projev o Stalinových zločinech nevyvolal žádné revoluční pnutí. To přišlo paradoxně až po Novotného nástupu. Paradoxně proto, že si je podobně jako Chruščov vlastně nijak nepřál, ale nakonec je umožnil. V roce 1960 propustil rozsáhlou amnestií řadu politických vězňů z 50. let (i když plné rehabilitace se naprostá většina z nich dočkala až po listopadu 1989), a kvůli propadající se ekonomice umožnil nakonec v rámci KSČ vzestup těm komunistům, kteří mluvili o prvcích tržního hospodářství a o volné tvorbě cen.

V roce 1963, kdy se zhroutila tzv. třetí pětiletka (pětiletý hospodářský plán), odvolal z funkce předsedy vlády stalinistu Viliama Širokého a nahradil ho pragmatičtějším Jozefem Lenártem, což o dva roky později vedlo k přijetí ekonomické reformy Oty Šika. Začala cesta k Pražskému jaru roku 1968.