Michal Malátný: Rád se obklopuju starými věcmi, hobby číslo jedna jsou teď bicí

Zařadil byste se k lidem, pro které je chalupa a práce na ní bytostnou potřebou?
Teď už možná jo, ale zároveň umím žít ve městě – bydlíme v bytě v Praze. Se ženou oba pocházíme z Jičína, kde máme rodiče. Máme to tam rádi a řekli jsme si, že si poblíž v Českém ráji pořídíme chalupu. Byla stará, malá, ale s velkou stodolou. Z té po pár letech zůstaly jen pískovcové sloupy, mezi nimž vznikla prakticky nová stavba, která je zapsaná jako rodinný dům. Trávíme tam veškerý čas, jsme tam šťastní. Přebýváme sedm kilometrů od Jičína na vesnici, není k nám odnikud vidět, máme dvorek a zahradu, za zahradou je pole a za polem les, kde rostou houby. Ideální.

Vpřed vás posouvají i pokusy a omyly, říká manuálně zručný herec Jaromír Nosek

V poslední době je možnost trávit čas na venkově ještě důležitější. Také jste na chalupu utekl před covidem?
Jestli měla pandemie nějakou výhodu, tak přesně tuhle. Příroda, vesnice, les, děti, zahrada… Já byl vlastně šťastnej. Vzpomínám si, že loni v březnu začalo být krásně, svítilo slunce, já chodil po zahradě a přemítal, co bude. Nejhorší bylo vysvětlit dětem, proč si nemůžou hrát u plotu s těmi od sousedů. Protože se vlastně nic nedělo. Pěkně jsme si udělali režim – dopoledne vždycky škola, povinnosti. Denně jsem jezdil na kole, makal na zahradě, bylo to skvělé. Jednou týdně jsme měli videohovory s klukama z kapely, dokonce jsme vymýšleli i nové písničky. A na zahradě na chalupě jsem za rok udělal víc práce než za celých deset let, co ji máme. Hrozně mě to bavilo.

To je fajn. Věřím, že to může působit jako terapie.
Začal jsem tím nejtěžším – vykopal jsem všechny pařezy, co na pozemku zbyly po původních majitelích. Nikdy předtím jsem taky neshrabal celou zahradu – teď jsem to vzal pěkně od nejzazšího koutu. Není zase tak rozlehlá, má jen 500 metrů čtverečních, a to je tak akorát. Kácel jsem, řezal, sekal, hrabal… Zároveň jsem cítil, že se děje něco výjimečného, tak jsem si psal deník – vždycky to, co jsem ten den všechno dělal. A situace se vyvíjela jako na houpačce. Pak jsem zjistil, že od půlky března do konce května jsem trávil osm hodin denně na vzduchu, zahradní prací nebo s dětmi. Působilo to opravdu jako lék na všechny chandry a deprese. Chalupa na mě skutečně měla očistný vliv.

Co taková starší zahrada potřebuje?
Minimálně ji musíte sekat. Je taky potřeba zbavit se starých ovocných stromů, zrovna o víkendu jsem pokácel švestku, která už byla špatná a nerodila. Na jaře jsem zase shazoval hrušku, pěkně jištěnou lany, aby padla k zemi správně. Vyblbnul jsem se s motorovkou, akorát mi teď vyskočila nějaká alergie a doktorka říkala, že to může být na to dřevo, lépe řečeno na smůlu v něm.

Prý se nevyhýbáte domácím pracím?
Ani ne. Dost často vysávám, asi nejčastěji z rodiny. Nějak mi to nevadí, je to součást rodinného života. V mládí jsem to samozřejmě nesnášel, měl jsem všude bordel, srovnat si oblečení by mě nikdy nenapadlo. Stejně jako pomáhat na zahrádce rodičům. Když mi to nařídili, s protaženým ksichtem jsem šel, ale v duchu si říkal, že z vlastní vůle bych tohle nikdy nedělal. A dnes se na mě podívejte – v zahradě se rejpám a jsem šťastnej, protože tam je pořád něco na práci. Dokonce mě baví skládat dětem oblečení.

Doma jsem na hrubé práce, říká herec Oldřich Navrátil

Četl jsem, že jste i domácí kutil. Prý jste knihovnu přetvořil na postel.
Ano, ještě ve starém bytě jsme měli knihovnu od truhláře. V novém bytě nešla využít, jenže jsem se jí nechtěl vzdát. Tak jsem ji rozřezal a udělal z ní postele. Byly funkční, ale hrozně vrzaly. Tohle schraňování věcí mám po otci. Za komunistů jsme měli wartburga-kombíka, táta objížděl různý smeťáky a co šlo, dotáhl domů.

Měl jste jako kluk nějaké koníčky?
Dělal jsem sporty, košíkovou třeba, ale na tu jsem byl malý. Taky jsem běhal orienťák, lezl na skály… No a z ábíčka slepoval modely. V páté třídě jsem začal hrát na kytaru, ovšem víceméně z donucení. Máma přišla, že už jsem dost velký, abych začal dělat vedle školy ještě něco vedle školy. Dala mi vybrat – němčinu, nebo kytaru. Takže bylo rozhodnuto. O pár let později jsem slyšel Žbirkův Biely kvet a zjistil, že to díky těm asi čtyřem akordům umím zahrát! Právě tehdy mě hraní začalo šíleně bavit a okamžitě jsme s kamarádem Pavlem Grohmanem založili kapelu (bubeník, spoluzakládající člen skupiny Chinaski, který v roce 2008 tragicky zahynul na motocyklu – pozn. aut.). V osmičce, ve stejném měsíci, co jsem si koupil první elektrickou kytaru, jsem začal hrát amatérské divadlo v Jičíně.

Jak jste na tom s koníčky teď?
Já vlastně žádné hobby nemám. Kamarád si na Ladronce otevřel venkovní fitko, tak tam cvičíme. Chodili jsme i o lockdownu, cvičili jsme na sněhu, na čerstvém vzduchu s činkami. Chodil jsem dlouho do fitka na Andělu, jenže tamější komunita mi byla protivná. Ale koníček ne. Ačkoli… Loni si holky přály bubny. Té starší to docela jde. Nejvíc to ale chytlo mě a v padesáti jsem začal s bicími! Vždycky mě zajímala hlavně melodie, ovšem teď mě chytil i rytmus. Je tam asi dvacet patternů, do kterých můžete hrát. Tohle je teď moje hobby číslo jedna.

Máte některá období v životě spojená s konkrétními písničkami či skladbami?
Přesně tak to mám. Když jsem začal chodit se svou ženou, poslouchala úplně jinou muziku než já. Jako kytarista jsem si dokola pouštěl Rolling Stones, Beatles, Led Zeppelin nebo Toma Pettyho, zatímco Petra poslouchala taneční hudbu – Stereo MC’s, Tricky, Freakpower. Když tu hudbu dnes kdekoli zaslechnu, přesně se mi vybaví atmosféra prvního bytu a našeho krásnýho začátku. Covid mě ještě přiměl k tomu, že jsem vytáhl starý gramofon a desky, co na chalupě vlhly. Doma jsem sbalil všechna cédéčka a posloucháme jen vinyly. Dost jsem si jich i nově objednal.

Sbíráte stále i filmové plakáty?
Mám jich dost, ale asi bych tomu neříkal sběratelství. Neláká mě mít jich tolik, že musí být uložené v deskách, kde vlastně nejsou na očích. Hodně nám jich visí po chalupě.

Pavel Nový: Co tě nezabije, to tě posílí. Dělal jsem dělníka, číšníka i šoféra

Svěřil jste se také s láskou ke starým věcem.
Tu mám právě po otci, jak sbíral po smeťákách všelijaké poklady. Rád se obklopuju starými věcmi. Veškerý nábytek doma je starý, nepotřebuju high-tech věci. Doma jím příborem, který mám po dědovi s babičkou a s nímž jsem jedl celé dětství. Můj pracovní stůl je takový ten americký se zatahovací roletou. Dostal jsem ho od táty asi před třiceti lety. Koupil ho za dvě stovky, když vyklízeli nějaký národní výbor. Na něm stojí lampička z padesátých let. Taky mám kytaru z roku 1959.

V tuto chvíli se zdá, že problémy s covidem jen tak nezmizí. Necítíte občas strach z budoucnosti?
Když to všechno začalo, v nejtemnějších okamžicích jsem se loučil s kapelou a říkal si, že teď budeme deset let jen sedět. Pak jsme loni v létě odehráli čtyřiadvacet koncertů, než se všechno v říjnu zase zavřelo a já s rodinou byl až do jara na chalupě. Letos v létě už jsme měli padesát tři koncertů, z nichž padesát bylo samostatných, nešlo o festivaly. Neuvěřitelné. Zatím to jakž takž jde a netroufám si odhadovat, jak se pandemie vyvine. Další hraní bychom měli mít v prosinci, ale nevím. Každopádně jsem se přestal bát a věřím našemu managementu, který je velmi schopný.

Chystáte s Chinaski něco nového?
Rád bych se pochlubil, že po letech budeme mít zkušebnu. My jsme dlouho nezkoušeli, vždycky jen na zvukovkách, ale teď jsme si pronajali pěknou zařízenou zkušebnu. Na to se moc těším. Zkoušky jsou potřeba, i když se třeba jen prožvaní. Před koncertem nikdo nic moc řešit nechce, aby se atmosféra nerozhádala, a po koncertě jsou všichni happy, že to dobře dopadlo, a jde se pařit. Celý listopad a prosinec budeme zkoušet, máme dost materiálu, a v lednu a v únoru bychom chtěli natočit desku. Minulé dvě jsme nahráli v cizině, vždycky pár písniček někde, kam jsme jeli zahrát krajanům – třeba v San Francisku, pak v Londýně, v Austrálii. Je to bezva, ale hrozně drahé. Teď se pokusíme o kompromis – producenta z Ameriky dovezeme sem: Chris Lord-Alge dělal třeba s Green Day na albu American Idiot. Máme vyhlídnuté studio na Slovensku, to je taky součást kompromisu – je to skoro doma, ale přece jen nemáte rodinu hned za zadkem.

Zůstalo ve vás ještě něco z toulavého ducha, kterého jste měl v mládí?
Už moc ne. Ale do třiceti jsem vážně žil s batohem na zádech a pendloval mezi Prahou, Libercem a Pardubicemi, kde jsem hrál divadlo. Pendlování kapela–divadlo–kapela. Ale co mám rád, je bloudění městy. Miluju ten pocit, když zabloudím ve městě, kde jsme odehráli koncert. Když někde jsme, po koncertě jdou kluci do hospody nebo do hotelu a já se vydám nablind do města. Nevím, kde jsem, pěkně si ho projdu. Pak se ztratím a musím se podle telefonu najít. Moc dobře se mi v takové náladě píšou texty, když mi po koncertě v hlavě ještě tepe muzika. Takhle jsem napsal třeba píseň Kapradí – v Košicích po koncertě. V Bratislavě jsem se zase přilepil za skupinku japonských turistů a město jsem prošel s nimi. Auckland na Zélandu jsem prošel celý, tam jsme byli čtrnáct dní. Dám si na uši sluchátka, ale nic si nepouštím, jen si udělám svoje ticho a vymýšlím texty.

Jsem neuvěřitelně praktická, říká Zlata Adamovská

Nenechal jste se očkovat?
Jo, nechal, mám dvě dávky. Ale zítra chceme jet k moři, tak jsem se chtěl posichrovat. Náš kytarista je taky dvakrát očkovaný a stejně to chytil. U nás má vakcínu i starší dvanáctiletá dcera.

Co ještě děláte vedle hraní v Chinaski?
Hraju divadlo. To je vlastně moje povolání, na které jsem studoval. Hraju ale minimálně, například v Semaforu, na čemž si cením především toho, že můžu sledovat Jiřího Suchého při práci. Je to úžasné. On mě inspiroval i v práci na našich deskách: vysvětlil mi, že při skládání textů nesmí chybět lehkost. Ukázal mi, jak je to jednoduché. Řekl, že se člověk nesmí bát jednoduchých věcí. A je to pravda. Já do té doby pokaždé nad textem dumal a vymýšlel složitosti, a pak jsem viděl, že on vedle sebe položí tři čtyři obyčejná slova, a je to přesně tak, jak má být. Díky němu se už nebojím jednoduchých věcí. A co se divadla týče, ještě hraju v La Fabrice s Jitkou Čvančarovou ve hře Kleopatra. Ona je pochopitelně Kleopatra a já hraju její osudové muže.