Když jsem se před asi deseti lety vrátila domů z cyklostezky spojující 450 kilometry Prahu s Vídní, nadšená jsem pátrala po podobném zážitku. Už tehdy mi padla do oka cyklotrasa vedoucí na sever do Německa až k moři. Odkládala jsem to vážně dlouho. Znáte to: jiné, důležitější‘ věci, příliš práce, lenost, chybějící parťák…

O své touze jsem se zmínila před přítelem. „A co ti brání?“ odzbrojil mě. V ten moment bylo jasné, že vlastně vůbec nic. Jet můžu i úplně sama. Není to nebezpečné? O nic víc, než když vyjedu na celodeňák po své domovině nebo když vpodvečer zaběhnu do lesa. Vyrazit nakonec bylo snadné, stačilo jen odhodlat se a oprášit bicykl.

Člověk si při takové sólo pouti urovná myšlenky a vyčistí hlavu, získá sebevědomí, že se o sebe dokáže postarat - sám. Mohla jsem jet svým tempem, spát, kde jsem chtěla, zastavit se na kafe a dortík, když jsem dostala chuť. Ve chvíli, kdy jsem svištěla večerní opuštěnou krajinou, připadala jsem si tak svobodná. Vadu to mělo jedinou: týden byl tuze málo!

I pro rodiny s dětmi

Ani velké přípravy nebyly třeba. Do batohů na nosiči jsem sbalila jen to nejnutnější, každé kilo je znát. Servis kola, mapa - papírová a raději i stažená v cyklokomputeru. Nocovat jsem zamýšlela po pensionech podle toho, kde zrovna který den zakotvím. Jeden nikdy dopředu neví, jestli ho zdrží nadvakrát píchlé kolo, bouřka nebo neplánovaná zastávka v minipivovaru. Navíc to mému výletu dodávalo ještě větší punc dobrodružství.

Jistě by šlo spát i ve stanu kdekoliv po cestě. Jenže takové vybavení přidá kilogramy, navíc to bych se sama už docela bála - po cestě jsem usoudila, že asi zbytečně. Ale bůhví.

Benefit pro předplatitele:
e-kniha Cyklodeník. Pouze při nákupu předplatného na 3 nebo 12 měsíců. www.denik.cz/predplatne

Tedy pokud mě zrovna párkrát nezbrzdil protivítr. Jen minimálně jsem jela po (málo frekventované) silnici.Stejně tak mě trasa utvrdila, že horské kolo nebylo nezbytně nutné, zvládlo by to trekové, s mírnými změnami trati i silnička.

Pravda, když mě na jednom úseku překvapilo asi deset kilometrů panelové cesty nebo se ke konci čas od času objevila rozmáčená lesňačka, horské kolo jsem ocenila. To byly ale spíš výjimky. Projekt hezky reflektuje německou preciznost, převážně jsem si užívala prvotřídního asfaltu, který mi umožnil kdykoliv pořádně šlápnout do pedálů.

Přestože se uvádí, že celá dálková cyklotrasa od pramene Nisy v Lužických horách až do Ahlbecku na pobřeží Baltského moře je dlouhá 630 kilometrů, což může na první pohled znít děsivě, ve skutečnosti to je pohoda. Absolutní rovina. I proto si na ni troufají celé rodiny s dětmi. Cestopisy stezku popisují jako výlet, který vás nejprve zaujme, pak chvíli bude nudit, aby vás nakonec zcela nadchl. Souhlasím.

Co po cestě nevynechat?

Malebné místečko kousek od Jablonce nad Nisou, ukryté v lese, kde trasa oficiálně začíná, byste mohli snadno přehlédnout, což by byla škoda. Tady jako by na pramen Nisy dohlížel kamenný pomník.

Kousek před Žitavou se octnete na Trojmezí, kde si dávají dostaveníčko tři sousední státy: Česko, Německo a Polsko. Dalo by se pokračovat i po východní straně, ale Německo mi zní přece jen, byť jde možná o předsudek, trochu sofistikovaněji. A tak se vydávám po německé straně.

Přinejmenším škoda by byla minout historické městečko Görlitz nebo Bad Muskau se zámečkem docela podobným naší Červené Lhotě. Doteď jsem si ještě vychutnávala cestu lemovanou voňavým lesem, která se záhy měla změnit v onu nudnější pasáž. To když řeku začne kopírovat protipovodňový val. Na rychlém asfaltu se co do pohodlí nic nezměnilo, ale dlouhé desítky kilometrů byly jako přes kopírák a jen s minimem civilizace.

Za soutokem obou řek v Ratzdorfu se vyplatí na chvíli uhnout z trasy a navštívit Neuzelle s bohatě zdobeným kostelem a hlavně malým pivovarem, kde jsem se osvěžila znamenitým,iontovým nápojem‘. Frankfurt nad Odrou překvapí svými barevnými plastikami přímo na náměstí, kontrastujícími s kostelíkem v pozadí. V Löcknitz se nezapomeňte osvěžit v jezeře.

Různá motivace, stejný zážitek

Netřeba se ničeho bát. I když míjíte méně osídlené pasáže, stále jste v civilizaci. Po cestě se bez problémů najíte, nakoupíte, vyberete peníze, najdete lékárnu i cykloservis. A přestože se se všemi nedomluvíte anglicky, většinou vám ochotně pomohou.

Sem tam potkáte na trase podobně zapálené cyklisty, v mém případě většinou lidi po čtyřicítce, kteří rádi prohodí pár slov a podělí se o své zážitky. Tím spíš, když jsem putovala sama. Společnost jsem měla několikrát.

Než jsem se nadála, přede mnou Ueckermünde, malebné přístavní městečko u Štětínského zálivu, jakási předzvěst cílové destinace v přímořském letovisku Ahlbeck. Byla jsem v cíli! Nevítala mě sice prosluněná italská pláž, ale nechyběla široká promenáda lemovaná luxusními hotely, plná typických stánečků a rybích barů.

Vyhledávanou dominantou tu je přitom nejstarší molo baltského pobřeží. Stačilo popojet jen pár kilometrů, doslova překročit německopolskou hranici a už jsem nasávala trochu odlišnou atmosféru Svinoústí.

Moje pouť byla téměř u konce. Dokázala jsem to! Kdybych si bývala vyčlenila více času, ráda bych na kole pokračovala ještě dál. Ať už bych zkusila onu polskou stranu, nebo došlapala alespoň do Berlína - i ten spojuje s Baltem cyklostezka.

Hned jsem přemýšlela, kam pojedu příště. Podobnou výzvu doporučuji každému bez ohledu na to, jestli zrovna potřebujete hodit za hlavu pracovní povinnosti, oddechnout si od rodiny nebo prostě jen něco zažít. Možná vás jen příjemně rozechvěje ta poněkud kontrastující představa dojet se vykoupat k moři na kole.

Praktické tipy na cyklovýpravu: Kde složit hlavu i doplnit energii

Ubytování jsem řešila buď až večer na místě, což je ne vždy zcela spolehlivá varianta, protože se mi klidně stalo, že už bylo plno nebo zavřeno a já musela ještě večer přidávat další kilometry. Kvůli tomu jsem třetí den zdolala 150 km - alespoň jsem si ale zkusila, že to ujedu.

Jistější bylo nakonec přece jen trochu plánovat, poohlédnout se po internetu a obvolat si penziony už odpoledne. Nejlépe vzpomínám na nocování v soukromí. Připravte si cca 30 až 70 eur na noc.

Celkem mě týdenní cesta vyšla do 15 tisíc korun. Ušetřit lze spaním ve stanu nebo lepším plánováním. Určitě ochutnejte dobroty z rybího baru na pobřeží. V Německu jsem si oblíbila tamní koláče, také kebab tu chutná tak nějak lépe. Žádné bohaté obědy jsem si ale nedopřávala, návrat do sedla by byl líný.

Větší jídlo jsem měla až večer. Někdy jsem si vařila na kempingovém vařiči kaši. V bidonu jsem měla sportovní nápoj. Žádné chemické koktejly, leč kvalitní přírodní stravu. Papírová mapa mi pomohla při plánování denních etap.