Vulgarity, které létaly mezi fanoušky západočeských hokejových rivalů, Karlových Varů a Plzně, se dostaly až před Ústavní soud.

Příznivec karlovarského týmu se totiž nehodlal smířit s pokutou, kterou dostal od tamního magistrátu, a věc tak poté řešily Krajský úřad Karlovarského kraje, Krajský soud v Plzni, Nejvyšší správní soud a nyní dokonce Ústavní soud (ÚS).

„Z obsahu ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaného spisového materiálu se podává, že stěžovatel byl rozhodnutím Magistrátu města Karlovy Vary ze dne 13. srpna 2020 shledán vinným přestupkem proti veřejnému pořádku, neboť neuposlechl výzvy úřední osoby při výkonu její pravomoci. Tohoto přestupku se žalobce měl dopustit stručně řečeno tím, že dne 28. prosince 2019 po hokejovém zápasu mezi týmy HC Energie Karlovy Vary a HC Škoda Plzeň v reakci na vulgární pokřik plzeňských fanoušků taktéž vulgárně pokřikoval a následně neuposlechl opakovaných výzev zasahujících policistů, aby svého jednání zanechal a opustil střežený prostor,“ informoval předseda senátu ÚS Josef Fiala.

Jan S. se ale s pokutou nesmířil a rozhodl se bojovat. Jeho odvolání Krajský úřad Karlovarského kraje (KÚKK) v říjnu 2020 zamítl, a tak podal žalobu ke Krajskému soudu v Plzni. Ten o rok později, v říjnu 2021, rozhodnutí KÚKK zrušil.

Dospěl totiž k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, zda stěžovatel slyšel pokyn policistů a zda ho mohl považovat za výzvu úřední osoby při výkonu její pravomoci. Jediným podkladem rozhodnutí, který o této skutečnosti vypovídal, byl úřední záznam o podání vysvětlení, který nebyl důkazně použitelný. Policista o této skutečnosti vůbec nevypovídal a žalobce tuto skutečnost spíše popíral.

KÚKK ale podal kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soud, jenž naopak dospěl k závěru, že skutkový stav, který vzaly správní orgány za podklad svého rozhodnutí, měl oporu ve správním spisu. Výsledky provedeného dokazování vypovídají o naplnění všech znaků skutkové podstaty přestupku. Nejvyšší správní soud proto zrušil rozsudek krajského soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Krajský soud, vázán právním názorem NSS, pak již žalobu Jana S. zamítl.

Ten se proto rozhodl pro ústavní stížnost, přičemž mimo jiné argumentoval tím, že rozhodnutí o tom, že se dopustil přestupku, neobstojí. ÚS si vyžádal vyjádření obou soudů i krajského úřadu, která následně zaslal stěžovateli na vědomí a poskytl mu možnost repliky. Poté ve věci rozhodl, Jana S. ale nepotěšil.

„Napadená rozhodnutí z ústavního hlediska obstojí. Závěr Nejvyššího správního soudu, že ze správního spisu vyplývá, že stěžovatel svým jednáním naplnil skutkovou podstatu přestupku, jenž zopakoval i krajský soud, podle Ústavního soudu není v extrémním rozporu s tím, jak řízení proběhlo, ani s obsahem spisového materiálu, který si Ústavní soud vyžádal,“ konstatoval Josef Fiala a dodal: „Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.“