Nepřehlédnutelnou osobností Mariánských Lázní je zakladatel Velkého akordeonového orchestru Základní umělecké školy Fryderyka Chopina z Mariánských Lázní, pan Alexandr Smutný, který koncem října oslavil své sedmdesáté narozeniny. V příštím roce si připomene jubileum také orchestr, který založil. Deník neodolal a položil panu Alexandru Smutnému několik otázek.

Kdo vás přivedl k hudbě?

Samozřejmě rodiče, ale také můj učitel František Blažek. Tatínek si přál, abych hrál u vojenské hudby, ale on rodičům doporučil konzervatoř v Kroměříži. Studoval jsem zde obor klarinet a akordeon. Bylo to pro mne daleko, odešel jsem z domova ve čtrnácti letech, ale nikdy jsem nelitoval. Na studentská léta rád vzpomínám, přestože začátky nebyly lehké. Ale školu jsem úspěšně zvládl a po absolutoriu jsem se dostal k vojenské hudbě do Prachatic.

Pocházíte z Hroznětína u Karlových Varů. Jak jste se dostal do Mariánských Lázní?

Po vojně jsem měl v úmyslu učit na hudební škole v Karlových Varech. Tam nebylo volné místo, ale doporučili mně Mariánské Lázně, kde chyběl učitel na akordeon. V roce 1962 jsem tedy nastoupil do Lidové školy umění a zůstal jsem zde až do současné doby. Zatímco své znalosti ve hře nejen na akordeon, ale také na klarinet a saxofon jsem využíval v mnoha kapelách, se kterými jsem působil , na mariánskolázeňské umělecké škole jsem byl pověřen především výukou hry na akordeon. Už při mém nástupu na školu projevil tehdejší ředitel Emil Vlk přání, abych založil akordeonový orchestr. Neměl jsem žádné zkušenosti s takovým tělesem, žádné noty, žádné kontakty, ale chuť do práce byla veliká. Mezi mými žáky bylo sedm velice šikovných harmonikářů a s těmi jsem začínal . Dva roky jsem se po stránce dirigování vzdělával u vynikajícího hudebníka Václava Nováčka, kterému jsem za vše, co mne naučil, vděčný. Už koncem roku 1962 jsme vystupovali na veřejnosti. Postupně přibývali noví členové a orchestr jsem navíc rozšířil i o doprovodné nástroje – klavír, basovou kytaru, bicí, ale také o sólové nástroje - housle, flétnu, klarinet a především o sekci trubek a zpěváky. Mnoho let s námi zpíval jako host vynikající mariánskolázeňský zpěvák Petr Slavický, který bohužel tento týden odešel navždy do hudebního nebe. Moc na něj budeme všichni vzpomínat. S naším orchestrem účinkovalo mnoho hostů, například zpěvačka Radka Fišarová, profesor René Tuček, manželé Kriškovi z pěveckého sboru Národního divadla, Smíšený pěvecký sbor Fontána nebo mnozí členové Západočeského symfonického orchestru.V současné době má můj orchestr 53 členů, téměř všichni jsou moji současní nebo bývalí žáci – hrají zde děti i jejich rodiče. Procestovali jsme mnoho evropských zemí, našli jsme výborné přátele v Belgii, kde jsme byli několikrát. Vynikající úspěch jsme měli na mezinárodní soutěži v Irsku, soutěžili jsme úspěšně v Chorvatsku, v Itálii, obdivovali jsme krásy Andorry, Francie, Španělska, Německa , bývalé Jugoslávie, Bulharska, ale největší zážitky jsme si přivezli ze dvou třítýdenních turné po Mexiku. Tuto zemi jsme procestovali křížem krážem. To byly neskutečné zážitky nejen z poznávání tak vzdálené země, ale především z obrovských úspěchů, které jsme na našich koncertech prožívali. Také naše loňská cesta na ostrov Réunion nedaleko Madagaskaru v Indickém oceánu byla nezapomenutelným zážitkem. Všude, kde jsme účinkovali, jsme hrdě a vzorně reprezentovali nejen naše město, ale především Českou republiku.

Působil jste také jako učitel hudební výchovy. Na základní škole JIH jste založil dětský pěvecký sbor.

Sbor se nyní jmenuje Skřivánci z Jihu a letos slaví své třicáté narozeniny. V současné době jej vede moje manželka Emilie. Zpěváčci s námi spoluúčinkují už mnoho let především na tradičních Vánočních koncertech, ale také na Kolonádě, v Domově důchodců, v Anglikánském kostele nebo v hotelu Monty.

Kde všude mohou vaši příznivci slyšet váš orchestr?

Největšími akcemi v roce jsou Vánoční koncerty, ten letošní se koná v sobotu 17. prosince. Velice populární jsou tradiční Jarní plesy, které bývají v březnu. Nyní účinkuje často náš orchestr ve Společenském domě Casino.

Není lehké učit. Kdy jste zjistil, že chcete pracovat s dětmi?

Už při studiích jsem si plánoval, že bych rád pracoval s dětmi. Myslím si, že si s nimi stále rozumím. Těší mne jejich zájem o můj výklad učiva. Vždycky jsem měl a mám se svými žáky pěkné vztahy.

Když se ohlédnete za těmi padesáti lety, jaká byla?

Myslím, že nádherná. Když se zamyslím nad tím, kolika lidem jsme svou hudbou přinášeli radost.Vše se zdá až neuvěřitelné, každý rok desítky až stovky koncertů, nespočet napsaných not v partiturách i v jednotlivých partech, náročného aranžování pro takovýto specifický orchestr, množství krásných dojmů z úspěchů, ocenění, chvály za poctivou práci všech členů orchestru. To není jen samotné účinkování, ale nespočet hodin na zkouškách a při domácí přípravě. Vzpomínky na místa, kam jsme se společně vydali se svým uměním, už zůstanou všem navždy a mnozí se do těchto vzdálených končin možná už nikdy nedostanou. Naši práci nám připomenou naše CD. V současné době se dokončuje už třetí a všichni se těšíme na jeho křtiny. Prostě bylo to 50 let nabitých energií a elánem vynikajících lidí a muzikantů.

Synové se také věnují hudbě?

Všichni tři hrají především na trubku. Nejstarší Vladimír je prvním trumpetistou a náměstkem ředitele Západočeského symfonického orchestru, má svou kapelu, řídí Malou lázeňskou dechovku a Salonní orchestr. Druhý, Martin, žije už několik let v Irsku, kde působí jako profesionální trumpetista a učitel hudby. Nejmladší Alexandr studuje hru na trubku na Mezinárodní konzervatoři v Praze a je ve třetím ročníku Vysoké školy ekonomické. Musím říci, že všichni tři byli vždy velikou oporou mého akordeonového orchestru.

Hudba je pro vás určitě tím největším koníčkem. Máte ještě nějaké jiné záliby?

Mám zahradu. Zde jsem vždy velice rád, pěstuji všechno možné, tady relaxuji a vlastně po psychické stránce odpočívám. Velice rád chodím do lesa na houby, doma pečuji o akvárium a květiny. V současné době mi ale opravdu velikou radost dělají čtyři vnoučátka. Jestli z nich budou také hudebníci, to ukáže čas. Nevím, co je to nuda a doufám, že to tak bude se mnou ještě dlouho.