David Koller: Chtěl jsem být doma za hrdinu. A tak jsem oslovil Jáchyma Topola

Tentokrát jste tedy písničky nedělal albovým stylem. Proč ta změna?
David Koller: Někdy na sklonku roku 2019 jsem si říkal, že už se blíží čas vydat novou desku a že bych si rád zkusil zase něco nového. Rozhodl jsem se dělat písničku po písničce, aby od sebe měly odstup. Ale přišel covid, takže se všechno trošičku protáhlo. S kluky z kapely jsme ty věci dodělali až koncem loňského roku, v mezičase jsme třeba i některé opouštěli, pak se k nim zase vraceli… Měli jsme na ně prostě dost času, za což jsem rád. Přestože se může zdát, že album vznikalo v dlouhém časovém horizontu a nebude mít žádný jednotící proud, který všech deset písní propojí, opak je pravdou.

Zpočátku covidové epidemie jste pracovali na dálku. Jak to vypadalo?
David Koller: První písničku My se vám ozveme jsme udělali s Matějem Belkem - to jsme se párkrát natajno sešli, covid necovid. Videoklip k ní, který točil Vítek Hradil, se dělal taky v době, kdy se nesmělo stýkat. Sehnali jsme si velká trafa, velké objektivy, všichni z toho byli vystresovaní, mysleli si, že zítra umřou. Na druhé straně to ale bylo zábavné… No, a když jsme měli hotových šest písniček, řekli jsme si, že by bylo dobré udělat z nich album. Čtyři další jsme dopsali a výsledek je na světě.

Fanoušci věří našemu příběhu, domnívá se Honza Unger z kapely Zrní

Obklopili jste se několika zajímavými textaři. Co třeba spisovatel a režisér Patrik Hartl?
David Koller: S Patrikem jsem do toho vlítl tak, že jsme měli spolupracovat na filmu Prvok, Šampón, Tečka a Karel, lépe řečeno na jeho promu. Pak z toho sešlo, písnička Bodlák zůstala nedodělaná. Jak plynul čas, moc se mi nelíbila, takže jsme ji párkrát předělali s jinými textaři, až jsme se nakonec vrátili k Patrikovu textu a v Matějově produkci skladbu dodělali.

Stěžejním autorem písní je básník Jáchym Topol. Zdá se mi to jako mimořádně šťastné spojení. Jak k němu došlo?
David Koller: Pošťouchla mě k tomu moje žena, která jeho dílo miluje. Pocítil jsem, že bych mohl být doma za hrdinu, kdybych měl takového známého, tudíž jsem se osmělil k tomu, abych Jáchyma oslovil. Sehnal jsem si na něj e-mail a poprosil jej o schůzku. Stanovili jsme si datum a až teprve potom jsem si uvědomil, že se má odehrát v den sedmého výročí úmrtí jeho bratra Filipa. Byl jsem z toho nesvůj, ale přesto jsem za Jáchymem vyrazil. Uvítal mě celý v černém, takže jsem si v duchu říkal: „Chlapče, tos posral.“ Omlouval jsem se mu, ale on napřed nechápal, co se děje. Až mu to došlo, řekl mi, že černý oblek má na sobě, protože jej zrovna čeká nějaké autorské čtení v divadle. A hned mě zásobil několik nádhernými texty.

A co text nedávno zesnulého Michala Ambrože k písni Za hranou?
David Koller: Je o egu, tak nevím, jestli jej Michal směřoval přímo mně, ale věřím, že ne, protože přemrštěné ego si každý z nás prožívá po svém, ať už v partnerském vztahu nebo v práci… Myslím, že je to téma dne. Jedná se o poslední Michalův text. Hudbou jej opatřil náš kytarista Michal Pelant, s nímž jsme s Michalem hrávali v Hudbě Praha i v Jasné Páce. Měli jsem k sobě všichni velmi blízko.

Mezi autory textů je i Jan Vávra, u nás vůdčí osoba v songwriterství, tedy společném tvoření. Co na tento způsob vzniku písní říkáte?
David Koller: Celé to na mě bylo moc rychlé a v určitý okamžik jsem říkal, že to dělat nemůžu a ani nechci, že vlastně nerozumím tomu, o co tam jde. Pak jsem to nějakým způsobem strávil a vrátil se k tomu. Myslím si ale, že kdybychom dělali „normální album“ a někdo mi takto narychlo přinesl písničku, nebyla by na něm nebo bych ji minimálně odsunul na někdy jindy.

Matěj Belko: Je to takový experiment, kterému jsme Davida vystavili. S Jendou Vávrou se čas od času potkáme a písničky děláme právě v rámci songwriting campů. On razí model, že se dá za jeden den vytvořit písnička, a mě to takhle rychle vlastně taky baví, moc se s tím neštvat. Jednoho dne jsem si řekli – pojďme zkusit udělat písničku pro Davida Kollera. Vznikla za jedno dopoledne, sakumprásk.

David Koller: Nakonec jsem si uvědomil, že je to dobře, protože nápadů a různých pnutí má člověk hodně, ale než je zrealizuje, chvíli to trvá. A stejně ani potom nikdy neví, jak to dopadne, jestli se nějaká z písní stane obecně známější, jestli se jí trefíte do nálady posluchačů.

Kapela O5 a Radeček: Láska se má slavit častěji než jednou za rok

Takže nakonec pro vás tahle „rychlá akce“ dopadla dobře?
David Koller: Kdysi jsem četl knihu jednoho britského muzikologa, který se zabýval četností hitů od dob Beethovena až po Beatles. Nikdo včetně Mozarta neměl víc než osm písní, které by zlidověly. A tak jsem si řekl, že to je určitě u takových géniů četnost produkce, aby se něco z toho množství náhodou chytlo. No a tak je třeba to zkoušet. Víme, že ne všechny nové písničky budou hrát rádia. Ale publikum nepotřebuje jen tříminutové rádiovky, vyzkoušeli jsme si je na koncertech a měly úspěch, o čemž svědčí více než šestiminutová Vězeňkyně s textem Jáchyma Topola. Ale ano, přiznávám, že každý hit se hodí.

Vy jich ale máte na kontě hned několik, zdá se mi…
David Koller: Pořád je to strašně málo. Musíme si uvědomit, že písničky jsou dílem mnoha autorů – tuhle mi zase něco nabízel Oskar Petr i Michal Pelant, v Lucii byl jedním z autorů Ivan Král, Robert Kodym, P.B.CH. i Michal Dvořák taky hodně píšou…. A ve výsledku je vždycky jen pár věcí, které člověk zaregistruje.

Takže jasný recept na to, jak napsat píseň, aby se z ní stal hit, stále neexistuje.
Matěj Belko: Ani nemůže. Možná ho zná právě Jenda Vávra, který razí teorii, že je dobré chrlit nápady a něco z nich se snad chytne. Mně je to vlastně sympatické. Vezměte si, že kdyby člověk udělal deset písniček za měsíc, což se vzhledem k technologickým možnostem dá, protože k natočení demáče vám stačí laptop, miniklaviaturka a mikrofon, je to unikátní. A z těch dvanácti, pokud to bereme za rok, snad možná hit vypadnout může. Člověk by ale vlastně při tvorbě neměl mít nic ohledně „hitovosti“ na mysli, protože je to jednoznačná cesta do pekel.

V už zmíněné písni My se vám ozveme se věnujete tématu virtuálního prostoru. Je to něco, co vás zajímá?
David Koller: Vzpomínám si, že se uzavíraly smlouvy s firmami, co provozují celulární připojení, kdy musíte mít všechna data čtyři roky v šuplíku, myšleno veškeré hovory, esemesky a podobně… Strašné. Bylo to takové povzdechnutí nad současnou situací. Ale jakmile přišla válka na Ukrajině, dostalo to jinou konotaci a já jsem vlastně rád, že jsme všichni odposlouchávaní.

Součástí turné, které jste už rozjeli, je pět pět koncertů v pražském Jazz Docku. Je to pro vás hodně speciální akce, pět dní strávených na vodě? Co k tom dodat?
Matěj Belko: No, skoro nic, všechny naše děti si zase přijdou na své. Po dobu koncertů máme k dispozici loď, ve které bydlí náš slovenský kolega, mistr basové kytary Marek Minárik.

David Koller: A zároveň ta loď slouží jako naše šatna. Koncerty v Jazz Docku jsou skvělé. Myslím, že tam všichni rádi hrajeme, protože dotyk s publikem je tam opravdu hodně natěsno. Je to zážitek pro nás i pro posluchače.

KVÍZ: K Beatlesákům se přidal v 15 letech. Co víte o Georgi Harrisonovi?

Jste kapela, v níž se potkávají táta a syn. Panuje mezi vámi naprosté souznění, nebo táta někdy, Adame, prudí?
Adam Koller: Hrajeme spolu už okolo dvaceti let. S tátou je to super, nikdy nevím, jak na to odpovědět. Perfektní, jsem rád za to, co dělám, jaké mám zaměstnání a čím se živím. A že mám kolem sebe takové kluky, se kterými všechno připravujeme. Ať jsou to ti, kteří nás vozí, starají se o nástroje, dělají světla a zvuk, jsme super parta. Zažívám nejlepší období svého života, vlastně od narození… Takže jsem naprosto spokojený, že hraju se svým tátou v kapele. Paradoxně je ke mně malinko kritičtější než k ostatním hráčům, ale to se dá pochopit. Vzhledem ke svým začátkům je více vysazený na bubny, se kterými začínal a na které sám hraju, takže je vnímá důkladněji. Ale máme se rádi a je to fajn.