Popíšete svoji dosavadní kariéru?

Už šestnáctým rokem působím v chebském divadle, předtím jsem tři a půl roku hrál v činohře divadla Vítězslava Nezvala v Karlových Varech a tomu předcházelo šest let v karlovarském hudebním divadle, kde jsme hráli autorské rockové opery. Předtím jsem byl rok v Tesle coby mistr ve výrobě a dva roky na vojně a můj největší omyl byly čtyři roky na střední průmyslové škole.

Máte vystudovánu nějakou 'hereckou školu'? Jak jste se ke hraní dostal?

Ke své lítosti nemám. Ne že bych se s divadlem nepotkával už předtím, byl jsem jeho častý návštěvník. V té době jsem však intenzivně hrál basket a šachy a na nic jiného jsem neměl čas. Na divadlo i muziku jsem se díval jen jako divák. Divadlo jsem si poprvé zahrál až v pakárně (na vojně), kde ostatně jsem měl i svoji první kapelu. Když jsem se vrátil z vojny, tak v Karlových Varech vzniklo hudební divadlo. S autorem rockových oper Liborem Balákem jsme se dali dohromady, já nechal práci v Tesle a začal se věnovat divadlu. Moje škola byla tedy škola hrou. A hlavně pomoc mých starších a zkušených kolegů.

Jak přišlo na řadu divadlo v Chebu?

Náhoda a shoda okolností. V Karlových Varech se začala rekonstruovat hlavní budova divadla a soubor přestěhovali do provizorního objektu. Poté v rámci ušetření na rok herecký soubor zrušili.V Karlových Varech se mi líbilo, takže jsem nehledal jiné angažmá, ale na poslední chvíli jsem se rozhodl, že nechci působení v divadle přerušovat. V té době jsem měl možnost jít hrát do Českého Těšína nebo Českých Budějovic. No a jedno z posledních představení jsme hráli v Chebu a po odehrání za mnou přišel tehdejší ředitel František Hromada s nabídkou, že na hradě začínají za tři dny zkoušet Fanfána Tulipána a zda bych v této hře nechtěl hostovat a udělat muziku. Dostal jsem také nabídku na uzavření smlouvy na jednu sezónu. Bylo to pro mě zajímavé, protože jsem to měl poměrně blízko do Karlových Varů, a tak jsem druhý den ihned podepsal, začali jsme zkoušet a ze dne na den jsem se ocitl v Chebu. Po tom roce se mi do Varů už nechtělo, a tak jsem zůstal tady.

Trpíte i po tolika letech na jevišti trémou?

Na trému jsem nikdy netrpěl, tedy ze začátku ano, ale léty zmizela. Ale stále ji mám při hraní na hudební nástroj, ať už sám, nebo s kapelou, zvlášť když mezi diváky sedí nějaký muzikant.

Jako herec musíte mít dobrou paměť, jak se učíte texty?

V současnosti hraji v devíti hrách v divadle a ještě nějakých kouscích mimo divadlo. Musím si tak pamatovat přibližně 15 rolí a samozřejmě muziku. Systém jsem si vytvořil v Karlových Varech. Naučil jsem se učit texty za chůze (smích). Tenkrát jsem bydlel u Becherovky. Cesta k divadlu vedla kolem ruského kostela a trvala mi vždycky tak 30 až 40 minut. Cestou do divadla a z divadla jsem se tedy učil texty, ten čas stačil. Jde mi to do hlavy a jde to dobře. Problém je v Chebu, kde mám všechno blízko (smích). Když jsem bydlel na Františkánském náměstí, měl jsem problém se text naučit. Do divadla mi to totiž trvalo asi minutu (smích). Takže musím chodit na studijní procházky. Když je ošklivo a nemohu se projít, tak chodím doma po svém bytě.

Prozradíte, jaké jsou vztahy herců v chebském souboru?

V Chebu je rodinné divadlo. Mladším kolegům, kteří odešli do jiných divadel, tam chybí právě ta rodinná atmosféra. Kdo sem přijede, tak to cítí. Je to opravdu bezvadný. Není tu žádná závist nebo soutěživost, a jestli je, tak ji nevnímám (smích).

Kdo je vaším hereckým vzorem? Máte někoho takového?

Mám jich mraky. Z českých herců to jsou pan Rudolf Hrušínský a Petr Čepek.

Co dělá herec Jindřich Skopec kromě hraní v divadle?

Dělám muziku, která se ostatně dělá i v divadle. Chebský soubor se vyznačuje tím, že je nadaný jak pěvecky, tak instrumentálně. Vedle toho dělám muziku starou gotiku, renesanci a s kolegyní Radmilou Urbanovou máme fórový komorní lázeňský orchestřík doktora Pěnkavy a s Petrem Baťkem hudební seskupení Pokoj č.26. Na odreagování mi zůstal basketbal, kolo nebo lyže a také četba mám rád například Kurta Vonneguta nebo Charlese Bukowského. A samozřejmě rodina a děti. Naštěstí naše zájmy jsou podobné, takže kolo, lyže i basketbal nás baví společně. Chtěl bych toho stíhat mnohem víc, ale času moc není.

Jaké předpoklady musí mít mladý herec?

Je to těžké, já se k hraní dostal jiným způsobem, dosti výjimečně. Většina má vystudovánu střední konzervatoř, DAMU, JAMU či jinou školu, a tak je zvyklá zkoušet a hrát s profesionály. Pak také záleží na štěstí. Najít angažmá v divadle je těžké. Záleží, koho hledají a jestli vůbec někoho hledají. Člověk musí být přirozený, šikovný, živý, komunikativní a musí mít kliku a chuť jít do regionů. Protože chytnout se v Praze je obrovsky těžké.

Na kterou roli nejvíce vzpomínáte?

Nemám úplně nejoblíbenější roli, ale z těch, na které hodně vzpomínám, je například Petesy z hry Práskni do bot, kterou napsal Owen McCafferty. Hra je o čtyřech dlaždičích, kteří chtějí ukrást nezaevidovanou paletu dlaždiček. Tragikomedie o chlapech, kteří doufají, že tou krádeží vyřeší své problémy. Mám rád formu tragikomedie. Humor položený vedle vážné situace ji zvýrazní.

Je nějaká pravda na tvrzení 'je hladový jako herec'?

Je to prastaré tvrzení, které pochází z dob, kdy herci kočovali a najedli se podle toho, kolik kde vybrali peněz. Dnes je to individuální. Každý organismus je jiný, někteří herci se musí najíst, jinak jsou nervózní a nemohou zkoušet, já jsem naopak takový, že jíst nemohu, protože jsem pak líný a nic se mi nechce dělat (smích). Pro mě je být hladový jako herec výhoda.

Co říkáte návštěvnosti chebského divadla?

Na takovéto malé město u hranic je myslím zdejší návštěvnost výborná. Chebští lidé jsou lidé kulturní. Důkazem toho je, že máme stálý soubor, v posledních pěti letech se změnil přístup divadla a repertoár a představení nyní splňují roli divadla, které má nejenom bavit a předvést to, co lidi znají klasiku, ale i ukazovat nové hry. Chebské divadlo hraje hry, které se běžně nehrají, nebo české premiéry, viz například Kacířka od Richarda Beana, která se zde hrála 8 měsíců po londýnské premiéře. Dají se zde vymýšlet i jiné akce typu Svatojánská noc v Krajince nebo čtení hororových povídek v knihovně v kostele na Františkánském náměstí a lidé přijdou a přijde jich hodně. Chebské publikum je vynikající a také díky němu jsem tady zůstal. V Chebu je radost hrát.

Byl jste někdy nemile překvapen tím, jakou jste dostal roli?

Ani ne, tak se to nedá říct. Z každé role, byť sebemenší, se dá udělat zážitek. Byly hry, které mě netěšilo hrát, ale už je to hodně dávno, co se mi to stalo naposled.

Chodí vaše rodina na představení?

Má žena má raději knížky, ale na představení chodí. Občas přijede synovec s neteří nebo sestra. Také jezdí můj strýc z Mannheimu.

Sledují vaše výkony lidé z vedení?

Sledují hlavně představení, aby reprízami nic neztratila, naopak byla lepší.