Dvojnásobný oscarový režisér Jan Svěrák, který se stal již během svých začátků uznáváným umělcem, besedoval celý večer se svými fanoušky v galerijní kavárně v Chebu.

Jste ovlivněný profesí vašeho otce?Asi ano. Každý má svého otce jako model a já nebyl výjimkou. Asi poprvé, kdy mě pohyblivé obrázky nadchly, mi bylo tak devět let. Táta mě vzal do ateliérů animovaného filmu. Právě vyráběli Králíky z klobouku. Vysvětlovali mi, jak se to dělá a pak mi pustili jeden hotový díl. Od té doby jsem se o film začal zajímat. Proto beru s sebou občas svého syna také.

Ale studoval jste dokumentaristiku. Jak jste se tedy dostal k hraným filmům?Celkem náhodou. Táta si na jednom natáčení vyprávěl s Vítem Olmerem historky z dětství a ze školy. A tak si u taťky vlastně objednal film o školních létech. Jenže od toho odstoupil. A pak někoho v Barrandově napadlo, že bych mohl Obecnou školu režírovat já.

Té ale předcházel ještě jeden úspěch – studentský Oscar.Ano, v roce 1988, kdy jsem nastoupil do studia k Jiřímu Trnkovi, mladí režiséři netočili hrané filmy. Ropáci – to byl můj studentský film o novém živočišném druhu, který si libuje ve špatných životních podmínkách. Dostal jsem za ně studentského Oscara. Jel jsem si pro něj v době, kdy jsem byl na vojně, v roce 1989. Do knížky, kam se psalo, kam vojáci jedou, jsem napsal Hollywood. Mohli to brát jako provokaci.

Myslíte, že je dobře, že jste uspěl tak mladý?
Když jste oceněný tak mladý, otevírají se vám dveře. Ale také získáváte nebezpečný pocit, že to půjde stejně dobře dál. Je to stejný problém jako u dětských hvězd. Ale pokud jste na vrcholu tak brzy, co lepšího může přijít.