Vystudovala jste konzervatoř v Ostravě a poté nastoupila do angažmá v Šumperku, jak jste se dostala do Chebu?

V Šumperku jsem potkala svého manžela Pavla Marka, ale také Zdeňka Hedvábného, dramaturga, který tam byl takříkajíc 've vyhnanství'. Hostoval tam režisér František Hromada, který Zdeňka i nás přesvědčil, abychom přešli do Chebu. V té době z Chebu odešlo několik herců do Plzně. V červenci jsme se tedy vzali a v srpnu nastoupili do chebského divadla.

Byla to láska na první pohled?

Ne, nebyla (smích). Byli jsme takové dvě hašteřivky. Oba dva jsme Vodnáři a byli jsme na sebe přísní a otevření a najednou to nějak přeskočilo a bylo to (smích). Jsme spolu už 32 let.

Jaké je to pracovat s manželem v prostředí divadla?

Je to úplně stejné, jako když spolu pracují dva blízcí lidé v kanceláři. U nás je ta výhoda, že někdy spolu na tom jevišti nemusíme ani promluvit (smích).

Jaký je tým herců v chebském divadle?

V životě jsem měla dvakrát velké štěstí na dobrý kolektiv. V Chebu je ovšem mimořádný. S ostatními herci můžeme probrat soukromé věci, ale také si navzájem říct pracovní připomínky, takže je to opravdu bezvadné. Myslím si, že se to v českých divadlech často nevidí. Neměnila bych a ani to už nejde, na plný úvazek se starám o manželovu téměř devadesátiletou maminku, už tu mám své přátele a ta atmosféra v divadle je opravdu prima. Máme mladé vedení, uměleckého šéfa a režiséra.

Dostala jste za tu dobu, co jste v chebském divadle, nabídku na jiné angažmá?

S Pavlem se nám přihodila taková věc, že v jednom roce dostal nabídku do angažmá on, ale byli jsme spolu krátce a nechtěli jsme se rozdělit. Za dva roky to stejné divadlo nabídlo angažmá i mně, ale to už tam nebylo místo pro Pavla (smích). Když bylo naší dceři 10 let, tak jsme oba dostali nabídku pracovat na Moravě, odkud pocházím. Toužila jsem po návratu, ale v tu dobu to už bylo komplikované s dcerou, která byla doma v Chebu. Zůstali jsme a myslím, že to bylo dobré rozhodnutí. Divadlo miluji, ale v mém žebříčku hodnot je na prvním místě jednoznačně rodina a přátelé.

Jste také členkou činohry Karlovarského městského divadla, je to pravda?

V Karlových Varech se znovu pokouší o vzkříšení stálé scény, a tak mě požádali o spolupráci. Potřebovali totiž jednu starou babu (smích). Ve stálém angažmá jsem ovšem v Chebu. Karlovarské divadlo si pamatuji ještě z dob, kdy mělo plnohodnotný umělecký soubor a vše to, co má chebské divadlo. Poté se vše zrušilo myslím, že to bylo špatně. Je jednoduché něco zbořit, ale opět to vzkřísit je strašně těžké. Přeji jim, aby se to povedlo. Silvestrovský titul příští sezóny Divotvorný hrnec bude společným projektem Varů a Chebu.

Váš manžel byl v roce 1989 hodně aktivní a lidé si ho pamatují kvůli jeho postojům. Stála jste mu v této době také po boku a angažovala se?

V té době jsme měli malou dceru, která pro nás byla a je moc důležitá, ale také jsem jezdila s materiály. Měla jsem o Pavla strach, byl to bouřlivý rok. Ta naděje, že dojde ke změně atmosféry… Pocházím z rodiny, která měla s komunistickým režimem velké problémy. Maminka nemohla učit, a tak dělala mnoho jiných povolání. Babička s dědečkem byli také perzekvováni kvůli tomu, že byli věřící. Já měla veliké štěstí, že jsem nastoupila na konzervatoř v době, kdy ji vedl úžasný ředitel, který nekoukal na kádrový posudek, ale má sestra už to štěstí neměla. Svoboda slova a vyznání to je pro mě v životě velmi důležité. Takže jsem revoluci přivítala.

Vnímali tuto dobu jinak herci a jinak ostatní občané?

Asi ano. Lidé neměli moc informací a zejména tady, u železné opony, se informace šířily podstatně pomaleji. U jednoho pana doktora jsem se setkala s názorem, že něco podobného zažil už v šedesátém osmém roce, a tak tomu nevěřil, anebo nechtěl být zklamán. Museli jsme proto vysvětlovat a vysvětlovat.

Která je vaše nejoblíbenější role?

Je jich hodně. Ale možná za všechny bych zmínila Kateřinu ve Zkrocení zlé ženy nebo chůvu v Romeovi a Julii. Vesměs jsem hrála energické ženy (smích).

Máte tedy ráda spíše klasiku?

To se nedá říct, ráda si vyzkouším cokoliv. Líbí se mi, že naše mladé umělecké vedení nachází stále nové a nové texty, což je skvělé. Ale mou srdeční záležitostí je přece jen Shakespeare.

Jste zkušená herečka, máte i přesto herecký vzor? Učíte se i od mladších?

Mým hereckým vzorem je asi paní Jana Hlaváčová. Učit by se člověk měl celý život a proč ne od mladších kolegů, že? Metat kozelce a tančit kankán už sice nedokážu (smích), ale teď třeba hraju 'vílu' (smích). Mám i jiné zájmy než divadlo. Pracuji s dětmi učím ve františkolázeňské hudebce, to mě naplňuje a baví. Píšu texty hlavně pro děti. Ráda pracuji i rukama. Teď mám etapu, kdy dělám na zahradě mozaiky, maluji. Ještě bych se chtěla naučit vyrábět vitráže a vůbec, mám toho v plánu hodně.

Pocházíte z Opavy, kde se používá jeden z dialektů. Nebylo pro vás někdy těžké poslouchat hovorovou češtinu?

Nikdy jsem s tím problém neměla. Jako malá jsem často bývala u babičky v Luhačovicích. Byla tedy velká sranda, když jsem se po prázdninách vrátila domů na severní Moravu a strašně všechno protahovala. Naopak, když jsem přijela zpátky na prázdniny, babička se divila, proč mluvím tak 'kratce' (smích).

Zapomněla jste někdy text své role?

Ano, párkrát se mi to stalo a jednou jsem to musela i dorýmovat. Také jsem měla jednou úžasný přebrept. Bylo to v doktorských pohádkách. Na premiéře jsem seděla na schodech a měla říct: „A Školastyk s peckou v krku…", a tak jsem spustila: „A Školastyk s prckou v krku." To bylo něco. Neudrželi se ani kolegové, ani diváci. Ale nic se neděje. Diváci to vezmou, když z toho člověk nezpanikaří.