Zeptali jsme se hereček chebského divadla Vladimíry Vítové a Magdalény Hniličkové nejen na jejich angažmá. Dámy nás pustily i do soukromého života.

Magdaléna Hniličková:

Co vám dalo nebo vzalo studium na vyšší odborné škole herecké?

Asi jako každá škola, mi "voška" dala a vzala pár iluzí. Ale vzpomínám na ni ráda, určitě mi otevřela spoustu dveří a příležitostí. Díky ní jsem se mohla potkat se skvělými lidmi. A zároveň mi při studiu umožnila pracovat i na mimoškolních projektech. Mohla jsem třeba hostovat v Městském divadle Mladá Boleslav nebo být na stáži v mezinárodním pohybovém divadle Farma v jeskyni. To pokládám za obrovskou výhodu, na jiné škole by mi to nejspíš neprošlo.

Jak se vám v Chebu žije a hraje?

Do Chebu jsem jezdila už jako malá holka za babičkou a dědou, takže jsem se vlastně vrátila skoro domů. Ale to pro mě bylo spíš jen panelákové sídliště, kde babička žije, takže mi k srdci nijak zvlášť nepřirostlo, to až teď. Bydlím v historické části města a jsem tu nadšená. A velkou radost mám i z divadla, ne každé město má to štěstí na takhle vstřícné publikum. Myslím, že to divadlu muselo dát spoustu práce, si své věrné příznivce vychovat. To se potom hraje jedna radost. Věřím, že nás příznivci ani v téhle prapodivné době neopustí. A my pro ně budeme rádi hrát do roztrhání těla.

Na kterou roli nejradši vzpomínáte?

Ještě jsem toho tady tolik neodehrála, abych mohla na nějaké role vzpomínat, ale moc těžko se mi bude loučit s Gerdou ve Sněhové královně. Nejen proto, že to byla má první spolupráce s Chebem, a to ještě pod hlavičkou Karlovarské činohry, ale hlavně proto, jak moc mě baví a jak mi přirostla k srdci. A na loučení s Monou z Geometrie domova se mi ani myslet nechce, to bude asi hodně bolet. Jenže pomíjivost je podstata divadla, bez ní by to nemělo to kouzlo.

Máte nějakou vysněnou divadelní roli?

Kdysi jsem si hrozně přála hrát Mášu v Rackovi, i když mi můj vedoucí ročníku říkal, že jsem spíš Nina. Ale když mě tahle hra nepotká, tak z toho skákat z okna nebudu. Snívám o každé roli, která mě má čekat, to těšení se na nové zkoušení je nejlepší. Snažím se mít ráda všechny ty své holky. Nebo i chlapy, když už je mám náhodou hrát. Když na to přijde, hrajete s vděčností i zvířátka. Já jsem třeba expert na Berušky.

Co děláte, když nehrajete?

Zkouším, spím, jím čokoládu, koukám se s přítelem na seriály, učím se texty do divadla, docela ráda vařím, něco si přečtu a také jím další čokoládu, starám se o své stařečky, dám si malého rumíka a víc čokolády. Toho času totiž mezi hraním a zkoušením zase tolik není. To bych jinak po té čokoládě skončila s cukrovkou.

Vladimíra Vítová:

Co vám dalo nebo vzalo studium na Vyšší odborné škole herecké?

Vyšší odborná škola herecká mi dala šanci vystudovat herectví a zároveň mě přesvědčila, že herectví není žádné snadné zaměstnání.

Jak se vám v Chebu žije a hraje?

Do Chebu jsem se zamilovala na první pohled při první noční cestě zasněženým náměstím. Od té doby uplynulo 23 let a já jsem tu prostě doma. Mám tu spoustu známých, přátel, děti a pracuji v divadle, které má bohatý repertoár. Dostávám tu krásné role a v souboru se cítím jako v rodině.

Na kterou roli nejradši vzpomínáte?

Během let, co pracuji v Chebu, jsem odehrála spoustu nádherných postav. Pokud bych ale měla zmínit tu, mně úplně nejbližší, musím vzpomenout na Pepu z ŽEN NA POKRAJI NERVOVÉHO ZHROUCENÍ. Velmi jsem ji milovala, snad protože se mi její život obrazil v tom mém.

Máte nějakou vysněnou divadelní roli?

Jako čtrnáctiletá jsem si vysnila roli Lízy Dootittlové. Téměř jsem ji i hrála. Od té doby o rolích nesním a jen se těším, co přijde.

Co děláte, když nehrajete?

Už jsem se zmínila, že Cheb miluji? Mám radost z každé novinky, kterou při procházkách objevím. Moc ráda chodím s dětmi do Poohří. Je až neuvěřitelné, jak se oba břehy za dobu, co tu žiji, změnili. Zároveň si vážím toho, že Cheb je kulturní město. Pokud právě nehraji, ráda chodím na jiné kulturní akce. Mou životní prioritou jsou ale samozřejmě mé děti.

Magdaléna Hniličková je narozena roku 1988 ve znamení Štíra, pochází z Karlových Varů, vystudovala pražskou vyšší odbornou školu hereckou pod vedením Pavla Kheka a Tomáše Petříka. Hrála v Divadle Dagmar, DSD3, v Městském divadle Mladá Boleslav, Farmě v jeskyni, ve Vile Štvanice, Divadle Gong, Jihočeském divadle České Budějovice a Činohře Karlovarského městského divadla. V Západočeském divadle Cheb začala působit od roku 2019.

Vladimíra Vítová je narozena roku 1975 ve znamení Střelce, pochází z Lázní Toušeň ve středních Čechách V Západočeském divadle Cheb je od roku 1998. Ztvárnila a ztvárňuje tu řadu nezapomenutelných rolí, ať už zmiňovanou Peppu v Ženách na pokraji nervového zhroucení nebo královnu Alžbětu I. v Schillerově dramatu Marie Stuartovna.

Obě spojuje studium na vyšší odborné škole herecké v Praze. Vlaďka byla v jednom z prvních jejích ročníků a jako herečtí pedagogové jí vedli Ivan Jiřík a Eliška Balzerová.