Jejich literárně-hudební pořad s názvem Ten píše to a ten zas tohle se koná ve středu 20. března od 19 hodin v místní Základní umělecké škole Járy Cimrmana. Deník se Josefa Pepsona Snětivého zeptal nejen na to, jak se do regionu těší.

Vracíte se do Františkových Lázní rádi?

Ano, velmi. Poprvé jsme zde byli v listopadu 2016 a byli jsme příjemně překvapeni početným a vnímavým publikem. Milé bylo i přijetí ze strany ředitelky školy paní Peškové, jejího zástupce pana Polívky a ředitele městského kulturního střediska pana Němce. A hlavně: kde jinde se nám poštěstí vystoupit na půdě instituce, která nese jméno největšího českého génia? Pravda, náš pořad není o Cimrmanovi, ale Miloňovi ho už nikdo neodpáře.

Chebští skauti se zapojili do akce Ukliďme svět, ukliďme Česko.
Pomozte vyčistit řeku Ohři

Jaké knihy jste vydali od své františkolázeňské premiéry?

Za ty více než dva roky se naše bibliografie hezky rozrostla různými směry.

Miloň Čepelka navázal na svou sonetovou tvorbu a sestavil již Čtvrtý mandel sonetů. A jako prozaik má nově na kontě pozoruhodnou novelu Nebožtík na rynku. Já jsem se v poslední době věnoval hlavně památkám, a to v tandemu s dalším přítelem a kolegou, jímž je známý publicista, romanopisec, záhadolog, filmař a vůbec renesanční osobnost Otomar Dvořák – i s ním jsme se už ve Františkových Lázních představili.

V edici Skrytá krása naší země nedávno vyšel náš pátý společný počin Utajené hrady a zámky III. Minule jsem zde prezentoval naši první společnou knihu Skrytá krása Čech – a k té dodávám, že v ní najdete dokonce tři kapitoly věnované vašemu regionu: jednu o Komorní hůrce a dvě o Chebu. Takže se sem rád vracím nejen jako vystupující spisovatel a hudebník, ale i jako cestovatel, který pak píše o svých objevech. Také letos plánuji strávit několik dní ve vašem kraji a objevovat jeho skryté krásy.

Model Mariánských Lázní je k vidění v mariánskolázeňském muzeu.
FOTOGALERIE: Jak vypadaly lázně před 200 lety?

Jakým památkám či regionům se věnujete?

Řada Utajené hrady a zámky se věnuje Praze a okolí, a to zejména méně známým panským sídlům. V ostatních knihách cestujeme i do regionů. V Karlovarském kraji jsme byli už několikrát, a to i s televizním štábem. A o svých objevech určitě napíšeme v dalších publikacích. Zajímavých, a přitom opomíjených míst je i tady dost.

Vy osobně tedy v poslední době píšete jen o památkách?

Ne, věnuji se i jiným knihám: od našeho posledního vystoupení ve Františkových Lázních se zrodily dvě trilogie vánočních povídek – Vánoční zázraky a Tři vánoční přání. Do obou jsem přispěl povídkou. A zanedlouho mi vyjde už druhé leporelo, které na motivy mých básniček pro děti ilustrovala Lenka Procházková; jmenuje se Máme doma zvířátko a navazuje na náš úspěšný, šest let starý počin Zvířátka ze ZOO. Je pravda, že dříve jsem se próze i poezii věnoval mnohem víc, nyní jsem jakožto autor vytížen zejména památkami a cestováním. Ale jako vše ostatní, i tohle jde v mém životě ve vlnách, takže později se k jiným žánrům rád vrátím.

Bude součástí pořadu také živá hudba ve vašem podání?

Ano, to je nedílná součást. Zahraju na saxofon, flétnu či možná i jiný dechový nástroj, třeba i na piano, bude-li k dispozici – a k tomu zazpívám. Dříve jsem prezentoval zejména světový repertoár, ale protože Miloň má rád mé vlastní písně – snad není příliš neskromné, že to říkám – uslyší posluchači hlavně mou písňovou tvorbu. V této souvislosti uvádím, že na jaře 2017 jsem – konečně – vydal své první sólové album Půlnoční vzkaz. Představím písně právě z něj a doufám, že se „mým milým Františkolázeňským“ budou líbit. 

To si přečetli čtenáře Hraničáře před 30 lety.
Co noviny psaly před 30 lety?