Poprvé jsem řídil lokomotivu v 11 letech, říká strojvedoucí Petr Proft
Redakce
Málo kdo ho zná, ale s nadsázkou se dá říci, že stovky tisíc cestujících vložili své životy do jeho rukou. Strojvedoucí na železnici je totiž jako pilot v letadle. Udělá jednu chybu a následky mohou být katastrofální. Mašinfíra Petr Proft vyrostl na nádraží a život jeho celé rodiny je spojen se železnicí.
Mým rodným domem byla nádražní budova železniční stanice Svatava na trati Sokolov – Kraslice. Zde jsem žil celých 18 let a zde se projevila má záliba k železnici.
Tatínek i dědeček byli také železničáři a postupem času se tam vystřídala celá má rodina, bratři pracují na dráze dodnes. Po rozdělení Českých drah na ČD Cargo a Správu železnic si říkáme, že v rodině máme zastoupení ve všech těchto firmách tak už by jsme si mohli založit vlastní malou firmu na železnici.
Už od pěti let mě železnice přitahovala jako magnet. Bylo to asi tím, že pouhé tři metry od mé postele mi jezdily lokomotivy celé dny a noci. Stanice Svatava byla ve své době značně využívaná hlavně nákladní dopravou, bylo zde několik vleček, takže nakládka uhlí, dřeva, obilí, olejů a jiných surovin činila tuto stanici čilou na posun, a to bylo něco pro mě. Už od pěti let mě táta bral do práce, a protože dělal posunovače a tam bych se pohybovat nemohl, tak mě vždy předal strojvedoucímu na lokomotivu a tam jsem vydržel celý den. Pamatuji si, že prvním svezením bylo ještě na parní lokomotivě řady 556.0 přezdívané Štokr. Tato lokomotiva se zde objevovala v osmdesátých letech jako záskok za motorové lokomotivy, které tu začínaly jezdit jako nové. A tak to šlo několik let. V 11 letech jsem měl jasno, že tahle práce by se mi líbila. Dnes už o tom můžu asi i mluvit, ale v 11 letech jsem si již několikrát vyzkoušel řídit lokomotivu úplně sám, neboť se občas stávalo, že i sami výpravčí věděli, že lokomotivy umím ovládat dobře a stanici znám jako své boty. Tak pro mě posílali, když zrovna nebyl po ruce strojvedoucí a bylo nutné přistavit nebo vytáhnout vozy na vlečce.
A aby toho nebylo málo, tak pro mě nebyla cizí ani obsluha zabezpečovacího zařízení na stavědla, kde se stavěly posunové a vlakové cesty pro všechny vlaky, které stanicí projely nebo posunovaly. Naplněn tímto snem jsem se po ukončení základní školy rozhodl jít na železniční učiliště v Plzni a zde se vyučil jako mechanik opravář kolejových vozidel s tím, že si po škole dodělám vše potřebné, abych se stal strojvedoucím.
Dále z vašeho Deníku
Další články z rubriky
Čtenář reportér
PODÍVEJTE SE: V klášterní zahradě už kvetou macešky. To je ale nádhera
Vraťte se do zasněženého centra města Chebu
Zprávy odjinud
