Předchozí
1 z 2
Další

Ještě než jsem se stala pěstounkou, tak jsem pracovala v továrně FP Technik v Lubech u Chebu. Přesněji na expedici. S manželem jsme pak vedli rybářský kroužek v Domově dětí a mládeže. První moje kontakty s dětmi mám od svých 15 let. To byl ještě socialismus, a tehdy jsem pracovala s jiskřičkami, pionýry a svazáky. Mám dvě mladší sestry, o které jsem se starala, a tam vlastně vznikl vztah a zodpovědnost k dětem. Měla jsem skvělého manžela, který mne podporoval, ale hlavně to byl jeho nápad, abychom se stali pěstouny. S radostí jsem jeho myšlenku přijala.

Doma s ní nyní žijí čtyři děti, o které se po smrti manžela stará sama.Zdroj: Deník / Redakce

Než se k nám dítě dostane, tak musíme nejdříve na orgán sociálně-právní ochrany dětí, kde úřednicím řekneme, že máme zájem pomoci dětem s dětského domova. Následuje vyplnění mnoho různých papírů, a úředníci s námi udělají anamnézu života. Před první adopcí jsme museli rok jezdit do Karlových Varů, kde jsme se připravovali, a zároveň se zjistilo, zda jsme vhodný pěstouni. Po podepsání všech papírů a ukončení přípravy nám po měsíci zazvonil kouzelný telefon a řekli nám, že mají pro nás dva chlapce. Byli tehdy ve věku 8 a 3 a půl roku. Setkání bylo úžasné a kluci jsou u nás do teď, a to už je tomu staršímu patnáct let. Po dvou letech jsme požádali o další děti, a tak v roce 2016 k nám přišly dvě slečny, a to ve věku tři a čtyři roky. Úplně bych zapomněla, že v roce 2007 k nám přišla ještě naše třináctiletá neteř Tina. V tomto roce jsme se vlastně poprvé setkali s tím, co je to pěstounská péče. Tině je dnes už 27 let.

Jak prožíváme den s dětmi? Ve své podstatě úplně normálně, jako v každé jiné rodině. Jen s tím, že když se vám narodí miminko, tak ho učíte vše od mala. Ale nám se narodily větší děti. I tak to bylo dost náročné. Musely se učit hodně věcí, které neznaly. Nicméně jsou moc šikovné, takže vše pomalu doháníme. Je to velká zodpovědnost, starost, ale zase na druhou stranu je to něco nádherného, když vidíte, jak jsou děti šťastné. To je ta odměna za všechnu práci.

Zuzana Durišová je jednou z tváří propagace pěstounů v Karlovarském kraji.Zdroj: Deník / Redakce

Doma mám teď celkem čtyři děti. Když nastalo období covidu a všichni jsme byli doma a museli se spolu učit, tak to bylo a ještě je hodně náročné. Už jen proto, že jsem na ně teď po smrti manžela sama. Vše teď stojí na mně a prostě to musím zvládnout. Ale mám vlastního třicetiletého syna, který mi teď hodně pomáhá.

Jednou mi někdo položil otázku, zda jsem dostala za svoji práci nějaké ocenění nebo vyznamenání. Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, že by mě někdo měl ocenit. Největší vyznamenání jsou pro mě moje děti. Když přijdou, obejmou mě a řeknou mi: "Máme tě rádi, maminko."

Co se týče samotné propagace pěstounství, tak jsem byla požádána, zda bych se vyfotila na kampaň “Staňte se pěstounem”. Teď moje fotka i s dalšími pěstouny putuje po kraji. S dalšími lidmi, kteří dělají to co já, se setkáváme na různých školeních a společných akcích pro děti. (leč)