Návrhářkou jste chtěla být odmala. Jak jste si to vlastně představovala? Tenkrát moc návrhářských vzorů nebylo. Pro mě je známá prvorepubliková Hana Podolská, pak dlouho dlouho nic, a pak až 90. léta, kdy jste začala být slavná vy, Klára Nademlýnská, Ivana Follová…
Já chtěla prostě navrhovat šaty, to byl můj sen. Pak jsem si doma prosadila textilní průmyslovku v Brně, kde nás v těch 80. letech byla skupinka studentek, které měly opravdu vize. Věřím, že kdyby se mi je nepodařilo realizovat v Čechách, že bych tenkrát i emigrovala.

K tomu naštěstí nedošlo a cesta za vlastním salonem vás přivedla do Prahy…
Školu jsem skončila v roce 1986 a s velkými ideály jsem přišla do Prahy, kde jsem pochopila, že stát se návrhářkou tak jednoduché nebude. Tenkrát mi pomohla Hanka Havelková, která dělala návrhářku na ÚBOKU (Ústav bytové a oděvní kultury – poznámka redakce). Řekla mi: Ty jsi vždycky předváděla, tak pojď, zaměstnáme tě jako modelku. Tam jsem se taky potkala s Kačenkou Markovou – později Kornovou – a ta mě seznámila s Jirkou Kornem, který přišel s tím, jestli bych pro něj neudělala kostýmy… Tak začala moje kariéra návrhářky.

Zdroj: Youtube

Já se ještě zdržím u vašich studií. Jaké to bylo pro čtrnáctiletou holku z Ústí nad Labem odjet studovat do Brna, prakticky na druhý konec republiky? Navíc v době, kdy se dalo domů akorát zatelefonovat, a to ještě draze.
Přiznávám, že první rok se mi stýskalo. Cesta vlakem z Brna do Ústí trvala šest hodin a já ten první rok takhle jezdila skoro každý víkend, protože jsem nechtěla zůstávat na internátu – v pátek odpoledne jsem sedla do vlaku, odjela do Ústí a v neděli ráno zase zpátky do Brna. Ale pak už jsem si zvykla. Pro mě bylo strašně důležité studovat tu školu, která v té době byla jednou z nejlepších v republice. Byli jsme rozděleni na tkalce, oděváře, pletaře – já byla pletař, studovala jsem obor návrhářství pletenin. A je pravda, že k úpletům mám díky tomu vztah a vím, jak je zpracovat. Vlastně nakonec pro mě pletařina byla velkým plusem.

Dnes, když máte čas, sáhnete po jehlicích?
Už ne. Ale hádejte, co jsem dělala v tom vlaku, když jsem jezdila Brno–Ústí–Brno! (smích) Já jsem opravdu pletla. Taky jedny z mých prvních modelů, které se objevily v časopisech, byly pletené svetry. Až pak jsem začala dělat šaty.

V březnu 2022 byla Liběna Rochová uvedena do síně slávy Czech Grand Design.
Legendární návrhářka Liběna Rochová: Jsem pyšná na to, kam až jsem došla

Uměla byste šaty i ušít?
Sama nešiju, nicméně šít umím, což je dobré i proto, abych děvčatům z ateliéru mohla radit, jak co udělat. Když navrhuji, dopředu vím, jak to provést a že je to realizovatelné. Tím pádem už se mnou nikdo nediskutuje, že něco nejde. Vědí, že když řeknu, že to jde ušít, tak to jde.

Často slýchám, že je problém sehnat krejčové. Přiznám se, že tomu moc nerozumím, třeba pracovat jako krejčová v salonu Tatiany Kovaříkové mi přijde jako prestižní záležitost. Čím si ten nedostatek vysvětlujete?
Vnímám, že lidi obecně odcházejí od řemesla. A přijde mi to velká škoda, je hezké, když člověk něco vytvoří a vidí za sebou výsledek. Sama sice nešiji, ale dělám střihy – když šijeme večerní šaty, je vlastně půlka střihů ode mne. Vím, kde mám přidat, zabrat, kde co udělat – v podstatě je pro mě často jednodušší udělat střih sama než vysvětlovat, jak to chci. A dělám to ráda. Ale ne všechny práce rukama těší. Další věc je, že my jsme salon, který šije jedny z nejlepších modelů, zakládáme si na kvalitě a kvalitním zpracování. A je opravdu těžké najít do týmu někoho, kdo umí řemeslo. To není o tom, že jenom uděláte rovně šev, je třeba vědět, jak pracovat se střihem, dbát na zpracování… A to dneska už málokdo umí.

A pak hledáte řemeslníka a on má čas za půl roku – když je dobrý.
U lidí, kteří dělají řemeslo dobře, to tak je – je jich čím dál méně a tím pádem jsou žádaní. A samozřejmě i dražší. Dobrá krejčová si také dobře vydělá. Ovšem musí být opravdu dobrá.

Zdroj: Youtube

Vaše hlavní krejčová je s vámi prý už od začátku.
Ano, když jsem začínala, přišla ke mně na inzerát a neuvěřitelně se vypracovala. Šikovnějšího člověka jsem nepotkala, ona má talent a ten dobrý řemeslník mít musí. Velmi si vážím lidí, které mám v ateliéru. Aby to fungovalo, musíte být propojení – oni už vědí, jak to potřebuju, jakou mám představu – a naše spolupráce je pak taková pracovní symbióza.

Návrhářství je dnes na druhou stranu populární, seznamují se s ním už děti v rámci kroužků, o módní časopisy není nouze… Jak jste to měla vy?
Když se kamarádky dostaly za hranice, vozily mi povinně Vogue. Tehdy byl vyhlášený italský Vogue, byly v něm krásné módní kresby, které jsme jako studentky hltaly. Pak tady samozřejmě byla Burda s přílohou střihů, to byl hit. A taky, jak jsem předváděla práce svých spolužáků, jsem se dostala třeba na návrhářskou soutěž Mladý módní tvůrce Zenit v Liberci. Tam jsem pochopila, že to má smysl, že mě móda baví. Tehdy jsem se také poprvé setkala s Liběnou Rochovou, Ivanou Follovou, Hanou Havelkovou… Byla to moc milá parta a já byla vděčná, že je znám. Taky mi to pomohlo, když jsem přišla do Prahy.

Když mluvíte o své kariéře, pěkně to na sebe navazuje. Ale přece jen tam byl jeden úkrok – studium scénografie na DAMU. To vás napadlo jak?
Dvakrát jsem se zkoušela dostat na UMPRUM, na oděv, a nedostala jsem se. Mrzelo mě to, ale zároveň jsem si říkala: Ok, možná se mám podívat jiným směrem. Možná jsem v té době hledala i sebe samu… Tak jsem zkusila DAMU a hned mě vzali. Jediný zádrhel byl, že se v té době měl otevírat ateliér scénického kostýmu, kam jsem chtěla, ale neotevřel se a já skončila na scénografii, kde jsme se učili jak scénografii, tak scénický kostým. Jenže já už v té době věděla, že chci dělat jenom kostým, nechtěla jsem dělat scénu. Samozřejmě je to úzce propojené, ale pořád jsou to dva různé obory. V té době jsem pochopila, že nejsem úplně srdcem divadelník, že jsem módní návrhář. A to byl vlastně můj… vy jste to nazvala úkrokem, ale pro mě to byl vývoj. Naučila jsem se nové věci, díky nim můžu dnes spolupracovat s televizí i filmaři a vůbec připravovat podobné projekty, do kterých návrháři kolem mě, alespoň co já vím, nejdou.

Řekla jsem úkrok, ale on to byl spíš kamínek do mozaiky…
Ano. Mě kostým zajímal, dokonce jsem si kdysi myslela, že si udělám doktorát z dějin se zaměřením na kostým, ale časem jsem zjistila, že se mi líbí navrhovat a tvořit šaty. To je asi nejvíc, co mě baví a co mi jde. To mě naplňuje.

Značka Tatiana funguje 26 let. Řešíte někdy jako tvůrce to, abyste se neopakovala?
Snažím se samozřejmě dělat nové věci, i když v podstatě si každou sezonu říkám, jestli to vůbec ještě jde. (smích) Zároveň mám nějaký rukopis, styl, s kterým souzním, a v té linii nějakým způsobem tvořím – šaty ode mne poznáte.

Někde vaši tvorbu charakterizovali mj. slovem „minimalistická“, s čímž úplně nesouhlasím, pod tím pojmem si lze představit i sešití dvou obdélníků… Pro mě jsou vaše šaty v první řadě ženské, sofistikované, nechybí jim silueta…
Ano, to tam je. Každopádně mám ráda jednoduché věci, ničeho moc navíc. A šaty, které dělám, většinou vypadají na první pohled jednoduše, ovšem jejich kouzlo funguje, když si je žena oblékne. Kolikrát je to o detailech, o milimetrech, o správných proporcích… Ty nejjednodušší věci jsou nejtěžší na realizaci.

Návrhářka svůdných setů Tereza Vu: Sexy spodní prádlo ženskou rozzáří

Jednu ze svých kolekcí jste nafotila s Annou Kameníkovou, dcerou herečky a vaší dlouholeté klientky Jitky Asterové. Stává se často, že v jedné rodině oblékáte dvě generace?
Určitě. Kolikrát zákaznice přijde i s dcerou. Také zpravidla nedělám svatební šaty, ale pokud ano, jde často právě o svatební šaty pro dcery mých zákaznic. Anebo pro samotné zákaznice.

Nakonec mám ještě jednu otázku… Já mám roky zafixováno, že Taťána Kovaříková má značku Tatiana. Při přípravě tohoto rozhovoru jsem ale zjistila, že došlo ke změně!
Ano, když jsem se před dvěma a půl lety vdala, s manželem jsme se domluvili, že si nechám svoje příjmení. Ale protože mi tenkrát stejně končily doklady a musela jsem si nechat udělat nové, řekla jsem si, protože mi všichni pletli křestní jméno, že jednu změnu přece jen udělám. Takže já jsem teď opravdu Tatiana, navíc jsem odjakživa Kováříková - obě dlouhá "á" … Paradoxně od doby, co jsem přejmenovaná na Tatianu, mi všichni píšou to staré jméno. Ale jsem Tatiana a už to měnit nebudu.

Tatiana Kovaříková 

Absolventka Střední průmyslové školy textilní v Brně. Rok studia scénografie na pražské DAMU ji obohatil o tvorbu pro divadlo a film (Příliš hlučná samota, Oběti a vrazi, seriál Velmi křehké vztahy…). Její šaty oblékly mimo jiné hraběnka Sofie z Wessexu, herečka Andie MacDowell, z českých osobností dlouhodobě spolupracuje například s Helenou Vondráčkovou, Bárou Nesvadbovou, Terezou Kostkovou.

Má dospělého syna Maxe, v červnu 2019 se vdala.