Vážená redakce,

nedá mi to, abych nereagoval na článek „V Chebu začíná spor o ostatky“ zveřejněný v Chebském deníku v úterý 25. března. K tomu můj vzkaz panu Hojdovi a jeho stranickým kompaňonům.

Stalo se jakýmsi slušným zvykem, že oběti války - včetně někdejších nepřátel - jsou pochovány tam, kde zahynuly. Naše republika tento zvyk hanebně porušila, když je po léta tajila v jakémsi vojenském skladu. Mezi tisícem papírových krabic jsou jistě nejen pozůstatky nacistických grázlů, ale také prostých vojáků, otců rodin, jejich dětí, možná desertérů, možná také z koncentráků propuštěných antifašistů, zajisté i sudetoněmeckých sociálních demokratů, komunistů a věřících, vyslaných na frontu v posledních dnech války jako „kanonefutter“. Kdo může dnes posoudit, ve kterých zpráchnivělých rakvích jsou uloženy zbytky viníků nebo jejich obětí. Pán Bůh možná, pan Hojda zajisté ne.

Referendum, které chtějí vyvolat naši chebští komunisté, budou nejenom naši sousedé, ale i zbytek civilizované Evropy, vnímat jako primitivní, nepřátelské, odporující duchu sjednocující se Evropy. Od konce hrůzné druhé světové války jsou tomu více než šedesát let. Západní část Německa žije více než půl století v demokratickém prostředí. Má v Evropě jednu z nejdokonalejších demokratických ústav - ve svých dějinách vůbec tu nejlepší. Ta generuje, na rozdíl od naší postkomunistické domoviny, dostatek protijedů, aby chránila společnost před nebezpečím ultrapravicových a ultralevicových excesů. Od našich sousedů se můžeme ledasčemu přiučit.

Ještě pár dalších slov na adresu našich kryptokomunistů. Můj děda se stal členem KSČ v dvacátých létech. Důvody proč do ní vstupoval, byly stejné jako ty, pro které po létech ze strany vystupoval. Židovská manželka mého táty a moji nevlastní sourozenci, přežili válku jenom proto, že jim pomohli jejich němečtí přátelé, sociální demokraté. Otec, hluboce přesvědčený socialista, zemřel v roce 1970 na infarkt, v den, kdy ho Hojdovi soudruzi vyhodili z práce.

Nejenom jemu, ale i jeho kamarile doporučuji, následují terapii: Sednout si uvolněně kolem krbu, zatopit sebranými spisy Klementa Gottwalda a Josefa Džugasviliho, zamyslet se nad vývojem západoevropského levicového hnutí od poloviny minulého století a nezbytnou transformací své matičky strany v moderní levicovou stranu západního střihu.

Radek Drazan