Je to jeden z největších okamžiků roku a také jeden z nejdelších projevů, které můžete před Evropským parlamentem ve Štrasburku slyšet. Ve středu ráno to bylo o to větší, že předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová přednášela Zprávu o stavu Unie naposledy v pětiletém funkčním období a vlastně to byla zpráva o stavu Unie po pěti letech její „vlády“.
Z pohledu Leyenové se většina povedla. Zvládli jsme covid, energetickou krizi, zvládáme zelenou transformaci, Evropa nemá problém s nezaměstnaností. Máme jako první na světě akt hájící práva občanů v digitálním světě a jsme blízko dohody o řešení migrace. Musíme teď zvládnout uřídit umělou inteligenci a „dokončit Evropu“, rozšířit ji o asi desítku států a udělat to tak, aby Evropa dál fungovala.
Hodinový projev se blížil ke konci, plány a technikálie se vršily jeden za druhým. A pak přišel moment, který vzal náhle za srdce. Malá historka o ukrajinské mamince, která přijede na začátku ruské agrese do Prahy a rozpláče se. Když se jí malý syn ptá proč, řekne mu, že „jsou tu doma“. „To ale není Ukrajina,“ říká syn. „Ale je to Evropa,“ odpověděla mu.
Tou maminkou byla mladá ukrajinská spisovatelka Viktoria Amelina. Zahynula letos v červnu po návratu na Ukrajinu po ruském raketovém útoku na pizzerii v Kramatorsku. Leyenová v té souvislosti prohlásila za celou EU, že budeme Ukrajině pomáhat tak dlouho, jak to bude potřeba a že ukrajinští běženci mají naši stejnou podporu jako na začátku války a že jim bude prodloužena v Unii jejich ochrana. A vy sami si odpovězte, zda v tom mluvila i za vás, za nás Čechy. Zda to tak je.
