Jak začínala s házenou? Co ji baví? Na tyhle a řadu dalších otázek nám šikovná a pilná studentka Západočeské univerzity v Plzni odpověděla v rámci exkluzivního rozhovoru pro Deník.

Michaelo, jak jste s házenou vlastně začínala? Kdo vás k tomuto sportu přivedl?

K házené mě to táhlo vlastně už od malička. S rodiči jsem pravidelně chodila na každé utkání v Chebu, kdy tamní družstvo hrálo v Interlize několik let za sebou. Pamatuji si, jak jsem přemlouvala každého člena rodiny a každou návštěvu, ať si se mnou jdou házet do mého pokoje s míčem (úsměv). Měla jsem ve stěnách mého pokojíku „vyházené“ otlaky a důlky od přihrávek na zeď. Z gauče byla branka, taťka mi dělal protihráče a hrálo se. Bylo to fajn, pamatuji si nejeden ukopnutý malíček o stůl. Jednou jsem si nalepila jako profík tekuté lepidlo na míč a házela si v pokoji. Nebudu vám nic nalhávat, mamka měla plné ruce práce (smích). Ale když mi pak taťka postavil házenkářskou bránu na zahradě, to už bylo něco. Konečně na nás sousedi neklepali, kdy už půjdu spát. No a do chebské haly mě na první trénink vzali rodiče, když mi bylo asi šest let… (úsměv).

Jakými kluby jste si ve své již dlouhé kariéře prošla?

Moje kariéra, i přesto, že hraji házenou dlouho, není zase tak bohatá. Hrála jsem v Chebu soutěž minižaček, mladších a starších žákyň. V dorosteneckém věku jsem pokračovala rovněž v chebské házené a současně již hostovala v Tachově. Za ženy jsem nastupovala ještě v Chebu, ale pak jsem se rozhodla pro přestup do Tachova (úsměv).

Jakou nejvyšší soutěž jste si tedy v životě zahrála?

Druhou ligu. Byly doby, kdy jsem chtěla jít o kousek dál, hlavně v dorosteneckém věku. Pak jsem si ale řekla, že chci raději vystudovat střední a vysokou školu a mít poblíž svoji rodinu a kamarády. Chtěla jsem zažít studentský život a nechtěla být limitovaná tím, kdy a kde mám být nastoupená na trénink. Kdybych hrála profesionálně, nevím, jak bych si mohla dovolit jen tak nasednout do letadla a letět na prodloužený víkend. Teď to hodnotím pozitivně, užila jsem si, co jsem měla a hlavně chtěla. Můj “bucket list“ je už z velké části naplněný, a to především díky rodičům, kteří dávají přednost mým snům před něčím jiným, za což jsem jim moc vděčná.

Jaký je váš doposud největší házenkářský zážitek?

Nikdy jsem nehrála ve vyšších soutěžích nebo v jiných družstvech v ČR. Největším zážitkem pro mě tedy byla Olympiáda dětí a mládeže v Olomouci a Prague handball cup v Praze. Byla jsem nominována společně s dalšími hráčkami, tehdy ještě Západočeského kraje, do kempu hráčských nadějí v Nymburku. Každoročně po ukončení soutěžní sezony jsem se od minižákyň účastnila Kynžvartského poháru, kam jsme vždycky jezdily všechny hráčky nejraději.

Kdo je vaším házenkářským vzorem? A proč?

Jako malá jsem samozřejmě obdivovala našeho nejlepšího házenkáře Filipa Jíchu, ale nyní asi nemám žádný házenkářský vzor. Líbí se mi každý hráč i hráčka se zápalem pro hru a kolektivní spolupráci při zápase.

Jak byste zhodnotila předčasně ukončenou sezonu západní skupiny druhé ligy žen? Skončily jste až na pátém místě, ale ambice byly jistě vyšší…

Ambice by byly určitě vyšší, kdyby byl tým kompletnější. Troufám si říct, že nás možná i zachránilo to, že soutěž byla ukončena. Scházely jsme a trénovaly v malém počtu hráček. Osobně si myslím, že kdyby soutěž pokračovala, určitě bychom neskončily na 5. místě, ale možná i na nižších pozicích soutěžního žebříčku.

Co vám podle vás chybělo k lepšímu umístění? Týmy z elitní čtyřky vás porážely…

Chyběl širší kádr a určitě nasazení a bojovnost. Vždy se dařilo brankářkám, ale my jako hráčky jsme v útoku nedokázaly využít situace. Naše hra nebyla tak tvrdá. V letošním soutěžním roce jsme měly nestabilní výkony. V jednom zápase se dařilo všem, ale naopak v dalším utkání už jen pár hráčkám. Bohužel se dařilo všem proti slabším soupeřům, ale pak s těmi těžšími to táhlo pouze pár holek.

close Michaela Buchlovská. info Zdroj: Luděk Eidelpes zoom_in

V tabulce střelkyň jste obsadila se 100 brankami čtvrté místo. Byla jste spokojená se svými výkony?

To se úplně nedá hodnotit, házená je kolektivní sport. Spoustu gólů jsem nasbírala tím, že mi holky „došly“ pro fauly, a mně tak pro sedmimetrové hody, ze kterých jsem dala hodně branek…

Během sezony vás často trápilo zranění ruky. Jak se vám to stalo a jak moc vás tahle zdravotní nepříjemnost v zápasech limitovala?

Stalo se mi to už dřív, tenkrát v Bělé pod Bezdězem, špatně jsem upadla. Tuším, že to byl rok 2018. Na operaci jsem nebyla. Chodila jsem na kloubní, výživové injekce a rehabilitace, ale stále mi nic nepomohlo. Minulý rok jsem dodělávala Vyšší odbornou školu zdravotnickou v Plzni, takže jsem potřebovala být v pohodě na závěrečné absolutorium. Výše zmíněné alternativní způsoby mi pomohly na pár zápasů, pak zase byla bolest zpět. Limituje mě to vlastně až dodneška, mám problém zvednout těžší tašku nebo láhve s vodou.

Jaké jsou v házenkářském světě vaše silné stránky? A co slabé stránky? Na čem ještě musíte zapracovat?

Slabou stránkou je u mě především fyzická kondice. Velkou škodou je, že jsme si svými výkony řekly o to, aby s námi netrénovali bratři Sajlerové. Myslím, že pro mě i pro celý tým byli jak fyzickou, tak i mentální podporou. Jejich tréninky byly zábavné i fyzicky náročné. Mezi silnější stránky patří střelba z dálky – hlavně podstřel, nahrávky do rychlých útoků a spolupráce s pivotem.

Jaký je pan Moulis podle vás trenér? Na čem nejvíce lpí?

„Občas vstanu ve čtyři ráno, nemůžu spát, tak si dělám přípravu na trénink nebo vymýšlím nové kombinace.“ Tohle nám vždycky říká, takže podle mě to je chlap na správném místě. V házené se vyžívá, věnoval jí celý život a já jsem ráda, že můžu být součástí jeho týmu. Nejvíce lpí na přípravě, tréninky jsou pro něj základ a musím s ním souhlasit. Kdo přijde na trénink, musí makat jako kuna, jak s oblibou říká (úsměv).

Co máte na házené vlastně nejvíce ráda?

Kontakt. Házená je kontaktní a také kolektivní sport. Nevadí mi trénování a příprava na zápasy. Samotný zápas si dovedu užít ve smyslu vymýšlení kombinací a přihrávek. Když se mě teď v období „karantény“ někdo zeptá, co mi chybí na házené, tak řeknu, že ta bolest, se kterou se probudím po zápase (smích).

V sezoně jste sice nastřílela 100 branek, ale trenér Moulis vás často chválil také za výkony v defenzivě. Raději útočíte, nebo bráníte?

Od té doby, co jsem v Tachově, tak mám ráda obranu, ale v útočné fázi zase ráda vymýšlím. Takže je to tak padesát na padesát.

Už víte, jak to s vámi bude v příští sezoně? Budete pokračovat v Tachově?

Nevím zatím, jak to bude, nyní čekám na rozhodnutí americké ambasády. Měla bych během června odlétat do Ameriky na Work and Travel program. V případě, že odjedu, tak se nebudu účastnit letní přípravy, což pro každého sportovce není dobré. Byla bych samozřejmě moc ráda, kdyby se tachovské družstvo do druhé ligy žen v házené přihlásilo a já se v září mohla k družstvu připojit. Je tu ale také otázka, zda se vůbec dokážeme sejít. Některé holky v týmu úplně končí nebo odchází za studiem, a tím pádem budou trénovat a hrát jinde.

Máte nějaké sourozence, nebo jste jedináček? S kým nejvíce probíráte házenou?

Sourozence nemám. O házené se vždycky a po každém zápase bavím s rodiči, třeba i do dalšího dne. Když jsem byla mladší, tak jsme vedli společně mnohdy ostré debaty o nevydařených zápasech. Klidně se se mnou nebavili, dokud jsem neuznala svoji chybu. Celou dobu mě ale aktivně podporují. Společně vynechali jen málo mých utkání a turnajů.

Pojďme od házené pryč. Prozradíte čtenářům, čím se živíte?

Prozatím mě živí moji rodiče, protože studuji vysokou školu. Studuji na Západočeské univerzitě v Plzni, Fakultu zdravotnických studií – obor diagnostika laboratorních metod.

Když se neučíte, nehrajete házenou, co ráda děláte ve svém volném čase?

Věnuji se hlavně škole. Slůvko „ráda“ ale odpadá ve zkouškovém období (úsměv). Ráda si přečtu pěknou knihu, kouknu na zajímavý film. Ze všeho nejraději ale cestuji. Pokud máme během roku volný víkend od házené, hned hledáme se spoluhráčkami (Lucka Havelková a Verča Voříšková), nebo s mým přítelem nějaké letenky. V loňském roce jsme takto navštívily Mallorcu, Kodaň, Budapešť, Stockholm…

Jaké další sporty máte kromě házené ráda?

V období karantény jsem si pustila snad všechna dostupná házenkářská videa na internetu, ráda sleduji vývoj házené ve světě. Kdyby někdo hledal člověka na videorozbory, tak se hlásím (směje se)! Rekreačně si občas zahraji stolní tenis nebo volejbal. V televizi je mým oblíbeným sportem převážně lední hokej a tenis.

Poslední otázka. Máte nějaké motto, podle kterého se řídíte?

Žádné osobní motto asi nemám, ale jen sama za sebe se řídím tím, že je lepší se na vše koukat z té lepší stránky, brát i ty špatné věci „zvesela“, myslet pozitivně. Líbí se mi památná věta Ivana Hlinky – „hlavně se z toho neposrat“.